Zbyněk Fiala: Ať rozhodne referendum

Česká historie nás velice důrazně učí, že je třeba důsledně rozlišovat mezi vírou a církví a že jiné plody přináší žízeň po pravdě a jiné žízeň po majetku. Dostali jsme příležitost poznat, jak dopadneme, když nám unikne záměna služby společenským potřebám za službu moci. Vyostřená debata o církevních restitucích zesiluje obavu, že o nic jiného než o majetek a moc nejde. Občané to chtějí? Ať rozhodne referendum.

Máme před sebou další kolo jednání o církevních restitucích (fakticky daru), které nyní proběhne v českém Senátu. Začínám to sledovat s mrazením v zádech. Někomu jde o zásadní konfrontaci.

Chci předeslat, že mám úctu ke křesťanské tradici, ale hlubokou nedůvěru v roli církevních institucí, což je podobný vztah jako mezi programovým nadšením a partajemi. Dovedu se vcítit do pocitů lidí, kteří hledají absolutno, ale sám hledám oporu v bohatství lidského poznání a ve výzvách pochybností. Jako svátek vnímám popření stávající pravdy, jejíž pád signalizuje, že kritický rozum ještě žije. Nevlastní sestrou poznávání je však oblbování, kde jde o to, aby pozornosti unikly prvky, které jsou podstatné pro svobodné rozhodování. Nevlastní sestrou svobody je proto nevědomí a iluze bezmoci. Peklo je v nás, v izolované lidské hamižnosti a v bezohledném soustředění na úzce pojaté cíle, kterým obětujeme všechno ostatní.

Věřím v nesmrtelnost, má podobu naděje, že nějaká stopa po člověku zůstane, třeba i anonymní a při ústí do slepých uliček. To nejlepší, co pro to člověk může udělat, však není vzhlížet k nebi, ale pokoušet se vyšplhat na ramena obrů. Zapátral jsem tedy v regálech Levných knih, neboť ty jsou zárukou kvality, pokud se k ní dokážete proházet okolním humusem. A narazil jsem na paměti Baracka Obamy z doby, kdy teprve vstupoval do velké politiky. Zaujal mne zejména popis, jak byl roku 2004 zvolen do Senátu USA a postupně se seznamoval se senátorským řemeslem (Barack Obama: Odvaha doufat. Úvahy o vzkříšení amerického snu. Přeložila Lucie Matějková. Leda, Rozmluvy 2010).

Jeho definice prostředí, ve kterém se ocitl, mi připadala známá, jako kdybych ji znal odsud. Že by naši kluci odněkud opisovali? Především mne zajímal problém zaslepené moci. Obama to rozebírá na stranách 39 a dál, kde popisuje praxi tehdejší republikánské absolutní většiny. Je kritický i k Demokratům – jsou „nepřehlední“, slabí, nemají iniciativu, pouze nepřátelsky reagují na vládní tahy a místo ucelené koncepce předkládají jen spousty dílčích návrhů. Moc se tomu však nedivíme, když vidíme, v jakém prostředí se to odehrává:

„Pro ideologické jádro současné Republikánské strany není charakteristický „soucitný konzervatismus“, který George W. Bush sliboval v kampani z roku 2000, nýbrž absolutismus. Vládne tu absolutismus volného trhu, ideologie nulových daní, nulové regulace a neexistující záchranné sociální sítě – a pochopitelně i nulové vlády kromě oné moci, která je nutná k ochraně soukromého majetku a zajišťování úkolů při obraně vlasti.

Ke slovu se dostává i absolutismus křesťanské pravice: hnutí, které nabylo na síle v diskusích o nepopiratelně složité otázce interrupcí, ale velice záhy se rozšířilo na něco mnohem obecnějšího, v hnutí, jež trvá nejen na tom, že křesťanství představuje dominantní americké náboženství, ale i na tom, že speciální fundamentalistická odnož této víry by měla mít zásadní vliv na americkou politiku a měla by být preferována před jakýmikoliv alternativními názory, ať jde o texty liberálních teologů, závěry Národní akademie věd nebo slova Thomase Jeffersona.

Je tu patrná i absolutní víra ve většinový názor – nebo minimálně v jedince, kteří se ve jménu této většiny dožadují moci – a pohrdání všemi institucionálními pojistkami (soudy, Ústavou, tiskem, Ženevskými úmluvami, jednacím řádem Senátu nebo tradicemi vymezujícími jednotlivé volební obvody), které by případně zpomalily náš neúprosný pochod k Novému Jeruzalému.“

Dovedu si představit, že tyto dnes už mírně zašlé americké poměry někoho inspirovaly. Já to podezření mám, proto si myslím, že v církevních restitucích nejde o vytvoření ekonomického prostoru pro morální zvelebení národa, ale o majetek a moc. A proč ne? Berme to jako fakt, který je řešitelný - přerozdělování majetku a utváření mocenských koalic je demokratický standard. To, že se po letech nesvobody těšíme demokracii, neznamená nic jiného, než že používáme závazné mechanismy, jak zjistit, zda si občané taková rozhodnutí přejí. Běžné potřeby přerozdělování se řeší formou veřejných rozpočtů, o jejichž prioritách se rozhoduje ve volbách. Nyní stojíme před záměrem faktického znásobení státních výdajů na církve po dobu několika generací (pokud započteme i ušlý zisk z předávaného majetku), a to si vyžaduje referendum.

Heslo o ukradeném a navráceném není v této situaci příliš užitečné. Nemusíme sahat tak daleko jako je četba Kosmovy kroniky, která otevřeně popisuje nejen papežův nátlak, kterým byla českému králi vnucena povinnost prosadit desátek a církevní obřady za úplatu, ale také dobový mrav, který se nepozastavoval nad loupeživou výpravou za kořistí ve prospěch klášterů a chrámů. Máme za sebou bouřlivou historii, ve které byl spor o roli církve často centrálním jevem. Při středečním jednání senátního hospodářského výboru však zaznělo mnohem aktuálnější varování spisovatelsky Lenky Procházkové, že jde o militantní o pokus narušit výsledný smír a čelíme snaze o rekatolizaci sekulárního Česka.

Výraz „rekatolizace“ v Česku přesahuje abstraktní terén náboženské orientace. Jednou rekatolizací už české země prošly. Byla to doba Temna po porážce stavovského povstání, kdy vlast nuceně opustil tehdejší společenský výkvět v čele s Janem Amosem Komenským, zatímco jiní, lékař Jessenius spolu s dvaceti dalšími významnými osobnostmi, skončili na popravišti. Staletá česká nekatolická víra začala být systematicky vytlačována násilím. Nešlo o žádnou evangelickou misi, katolická církev za pomoci inkvizice pomáhala upevnit moc Habsburků a získala za to nekatolické konfiskáty. Podle inkvizice bylo zločinem vlastnit český překlad bible a vůbec používat Knihu knih jako individuální mravní kotvu a přímý zdroj poznání. Když se později pokusil císař Josef II. toto období uzavřít a pozvednout výkonnost státu a jeho hospodářských zdrojů, mohl si zároveň na příkladu francouzské revoluce ověřit, že reaguje na změny, kterým se postavit nelze.

Při vzniku Československa bylo vědomí rekatolizačních křivd ještě velice živé a promítlo se do rychlého souhlasu politické reprezentace s pozemkovou reformou, která řešila i naléhavé sociální problémy. Současná snaha sahat do poměrů po této reformě, stejně jako pokusy přeměnit katolickou církev v mocenskou základnu (podobně i výzvy jiných k likvidaci sociálního státu) mají tedy pro české republikánské zřízení osudový význam. Vracejí nás před řešení, po kterých sáhl zakladatel státu Tomáš Garrigue Masaryk, ale tím se do hry vrací i jejich potřeba.

Stávající návrh zákon o vyrovnání s církvemi nepředstavuje právně vyrovnané řešení. Pochyby o skutečném vlastnictví, přehnaná finanční náhrada, skutečnost, že štědrost k církvím se má vykupovat nespravedlivým ořezáním valorizací důchodů, to nejsou drobné pihy na kráse. Věc je velmi sporná a veřejnost dává najevo, že se chce zúčastnit tohoto rozhodování přímo. Nyní vystoupila skupina umělců ve prospěch zákona, ale už předtím začaly kolovat petice proti zákonu, kde je nepoměrně více podpisů.

Požadavek předložit problém vyrovnání s církvemi referendu je legitimní a nelze jej zamluvit nějakými dunivými hesly. Občané mají právo rozhodnout, jakou veřejnou službu chtějí financovat. Prosadili si jej v listopadu 1989 po desetiletích obav, že o ně navždy přišli, proto by měli toto občanské právo co nejrozhodněji hájit.