Zbyněk Fiala: EU má v hledáčku daně

Uvedený projekt nese název Pakt konkurenceschopnosti a bude představovat hlavní téma nejbližších týdnů. Plán je vlastně kombinací francouzského a německého zájmu. Zatímco Francouzi jsou hlavním hybatelem všech snah o koordinaci hospodářských politik unie, Němci jsou hlavním plátcem pomoci zadluženým zemím. Proto se rozhlížejí po brzdách, které by nedovolily rozjezd něčeho podobného i v budoucnosti.

Výsledkem je balíček, ve kterém najdeme jak návrh na sjednocení základu korporátní daně z příjmů a další prvky daňové koordinace, tak návrh na zvýšení věku pro odchod do důchodu na 67 let, zavedení automatických sankcí za nadměrné rozpočtové schodky a ústavní záruky nepřekročitelnosti limitů veřejného dluhu.

Plán či „pakt“ byl zatím představen jen v hrubých rysech pro informaci, formálně bude předložen zvláštnímu summitu v dosud neupřesněném termínu do konce března. Nebude projednáván samostatně, jde o sadu podmínek, které si Němci kladou pro souhlas s navýšením protikrizového fondu EFSF na efektivních 440 miliard euro. Původně byly tyto peníze soustředěny už dříve, ale ukázalo se, že fond si udrží rating AAA, jen pokud z této sumy použije nejvýš 250 miliard euro. Zbývajících 190 miliard euro musí zůstat v rezervách.

Největší debata se nejspíš bude točit kolem plánu na sjednocení daňového základu daně z příjmu korporací. Návrh nepřichází poprvé, byl už v minulých letech odmítnut, ale to bylo před krizí a taky před Lisabonskou smlouvou. Cílem je spolupráce všech zemí unie, přestože formálně bude návrh předložen jen pro země eurozóny. Kdyby neprošel, je možné zkusit dojednat aspoň užší „koalici ochotných“. Nová pravidla takovou omezenou spolupráci umožňují, ale znamenalo by to vyhrocení situace a začátek vzniku dvourychlostní Evropy. Toho se všichni bojí, proto bude projednávání velkým testem diplomacie navrhovatelů, Evropské komise a jednotlivých členských zemí, a současně bude i testem soudržnosti unie.

Základem je zavedení společného konsolidovaného korporátního daňového základu (CCCTB), který by umožnil, aby nadnárodní společnosti s dceřinými podniky rozesetými po celé Evropě počítaly daň centrálně. Potom ji rozepíšou na jednotlivé země podle rozsahu aktivit a uplatní přitom příslušnou národní daňovou sazbu. Mělo by to nadnárodním firmám snížit administrativní náklady. Vzniknou jim však jiné – ztratí se některé výhody daňové optimalizace.

Britský list Financial Times informuje, že návrh má podporu největšího evropského podnikatelského sdružení BusinesEurope, protože dává naději na odstranění sporů a dvojího zdanění. Avšak výzkum globální poradenské společnosti Ernst & Young pořízený pro irské podnikatele odhaduje, že firmám vzrostou průměrné náklady splnění zákonné povinnosti o 13 procent. Irové mají obavu, že to sníží přitažlivost jejich země, kde se platí nejnižší daně v EU (12,5 procenta). Společnosti, které v Irsku udržují značku a intelektuální vlastnictví, avšak výrobní závody a největší prodeje zboží umístily do jiných zemí (jako třeba Microsoft), totiž zřejmě v těch jiných zemích zaplatí na daních víc. FT citují šéfa E&Y pro daňové politiky, který soudí, že CCCTB sníží výhodnost toho, že někde mají nižší daňové sazby než jiní.

Zajímavý výběr ohlasů k paktu konkurenceschopnosti jsem našel na webu Presseurope.eu:

Francouzský deník Le Monde píše o„paktu konkurenceschopnosti“ velice optimisticky a má za to, že by se mohl stát novým mezníkem evropského projektu. „Hypotéza společné evropské ekonomické vlády, která se zdála ještě před několika měsíci nepravděpodobná, dnes není zcela vyloučena.“ Zároveň však pochybuje, zda může konkurenceschopnost posílit odkládání odchodu do důchodu na 67 let. List také vyjadřuje obavu, zda dvoustranná německo-francouzská iniciativa neodsunuje společnou Evropskou komisi do nějaké druhořadé poradní role. Největší slabinu vidí v přílišném soustředění na konkurenceschopnost jednotlivých států: „Kam se poděly velké evropské plány na budování infrastruktury, zejména v energetice, které by Unii dodaly na konkurenceschopnosti?“

Německý liberální týdeník Die Zeit shrnuje smysl iniciativy Angely Merkelové velice lapidárně: „Pokud máme převzít zodpovědnost za sousedy prostřednictvím našich peněz, pak máme také co mluvit do toho, jakým způsobem budou použity. Dáme Evropě větší sílu, ale musí se tak dít podle německých principů.“ 

Mezi ohlasy, které se pod tímto příspěvkem na webu naskládaly, najdeme i výkřik jakéhosi Loyoly Richardse, který lituje, že tohoto německého vedení nemohou využít také USA, aby napravily zoufalý stav vládnutí, hospodářství, školství. „Dal jsem všechny své úspory do německých podniků,“ dokládá, že nezůstal jen u slov.

Věcnější poznámku nabízí Julien Moro (francouzsky, bez bližší identifikace). Velmi zjednodušeně - Německo obnovovalo svoji konkurenceschopnost na tom, že potlačilo domácí spotřebu a využívalo spotřebu sousedních zemí (exportem). Kdyby to udělali všichni, nebude spotřebovávat nikdo, ale taky nikdo nic nevyveze. Konflikt najdeme i v jiných politikách. Zatímco Němci kladou důraz na pozdější odchod do důchodu, pro Francii je charakteristická dlouhodobá systematická podpora rodin, která zemi udržuje přijatelnější porodnost.

Další diskutující dg1sek nesouhlasí s Morem a označuje nižší domácí spotřebu v Německu za chvályhodnou skromnost. Problém je však mnohem naléhavější než se na první pohled zdá. Při loňských protikrizových jednáních skupiny G 20 byl na stole návrh, aby náprava nesměřovala jen k obnově rovnováhy ve státních financích, ale také v obchodních bilancích, což byl jasný útok na Čínu a Německo a jejich exportní převahu nad zbytkem světa.

Sešlo z toho, ale Němci už začali přehazovat výhybku. Upozorňoval na to na podzim ředitel hamburského IFO Institutu profesor Hans-Werner Sinn (mimo jiné i na přednášce v Praze). Část příčin evropské dlužnické krize vidí v uplynulém desetiletí tlaku na německé mzdy (desetiletí vnitřní reálné devalvace v Německu). Ze snižování domácích nákladů v Německu vznikl nejen německý přebytek exportu, ale také přebytek levných peněz v německých bankách, které pak byly investovány do jižních zemí ve větších objemech, než ekonomiky Řecka, Španělska a Portugalska dokázaly strávit. Teď, když krize nutí k reálné devalvaci zase uvedené jižní země (budou platit stále stejným eurem, ale budou jej mít menší množství), Německo obrací, a jak už statistiky potvrdily, dává prostor zvyšování mezd a domácí spotřeby.

To, co je jasné ekonomům a průmyslu, však nemusí být schůdné i pro potřeby otevřených politických proklamací. Některé prvky paktu konkurenceschopnosti, které prosadila Angela Merkelová, proto zůstávají zaseknuty v nedávné německé minulosti. Zřejmě jde o to, aby si to po Němcích napracovali i druzí.