Václav Krása pro Vaši věc: Ušetříme? Je to přesně opačně!

Souhrn požadavků najdete třeba na http://www.helpnet.cz/aktualne/43687-3, ale obrázek o zděšení, které zavládlo mezi nejzranitelnější vrstvou české společnosti ilustruje třeba dotaz, který jsem si vypůjčil na veřejném webu Václava Krásy: „Dobry večer, včera jsem sledovala vaší diskuzi, ale vubec mi není jasne, proč nam chtějí vzít průkazky. Mám ZTP/P, jsem po detske obrne a oboustranem kyčelním vykloubeni a operace femuru a bez pomoci nejsem schopna ničeho. Pane Kraso, proč nam to chtějí vzít, je to vubec na místě, to, co s nama vyvádějí? Mate vubec řešení, jak jim v tom zabranit? Moc děkuji za odpověd.“

A tak jsme se vypravili za někdejším poslancem a nynějším předsedou Národní rady osob se zdravotním postižením Václavem Krásou, abychom se dozvěděli podrobněji, co hrozí.

Vaše věc: Kolik chce ministerstvo práce a sociálních věcí ušetřit na zdravotně postižených?

Václav Krása: Nám vychází, že chce ušetřit přibližně 1,6 miliardy korun.

Vaše věc: A kolika lidem to změní život?

Václav Krása: Změní to život zhruba 300 tisíc lidí.

Vaše věc: Zkuste popsat den člověka, který potřebuje pomoc a jaké pomůcky k tomu potřebuje.

Václav Krása: To záleží na rozsahu postižení. Pokud je to člověk, který je hodně zdravotně postižený, tak potřebuje pomoc od chvíle, kdy se probudí. Aby se dostal z postele na vozík, pomoc s hygienou. Některé věci třeba zvládne sám, ale zpravidla potřebuje připravit jídlo. Kdo má zaměstnání, potřebuje pomoc s dopravou, nebo aspoň upravit pracovní stůl, pokud dělá doma, třeba na počítači. V průběhu dne samozřejmě vždycky, když potřebuje na toaletu, když mu něco upadne, když potřebuje jíst a podobně, vždycky musí počítat s tím, že to nedokáže sám. Potřebuje mít zajištěno jídlo, alespoň, aby mu někdo přinesl. A aby po hodině, po dvou někdo přišel a zeptal se – potřebuješ něco?

V době mobilů je ta situace jednodušší, lze říci – zavolám, až bude potřeba. Asistent proto nemusí být pořád přítomen. Ale když postižený člověk někam jede nebo potřebuje nakoupit, veze asistenta sebou. Řada postižených řídí, ale v obchodu jsou bez průvodce nebo asistenta bezmocní, protože nedokážou vyndat věci z regálu. Většinou na ně z vozíčku ani nedosáhnou. A nezvládli by ani naložení auta.

Večer potřebují pomoc znovu, aby se dostali do postele. Kdo má větší postižení, potřebuje tedy celodenní službu. Já sám jsem postižen poměrně hodně. Ráno mi pomáhá manželka, večer také, a přes den mám asistenta v práci. Pracuji samostatně, ale musí mi pomáhat s osobními věcmi, do auta, musí mi být nablízku.

Vaše věc: Je tedy hodně lidí, kteří by teoreticky mohli pracovat, kdyby dostali tu příležitost, ale potřebují v kritických okamžicích pomoc?

Václav Krása: O tom to přesně je. Vyřešit prostředí, vyřešit bydlení, dopravu, asistenci, a pak řada lidí může velmi dobře pracovat. Vím, že je poměrně velké množství těch, kdo pracují, a pracují velmi dobře a odpovědně. Je mezi nimi málo flinků. Ale ti jsou také. Nejsou to žádní lepší lidé, jak se někdy povídá. Zdravotní postižení nedělá člověka lepším. Já tvrdím, že mu spíš neumožňuje činit některé lumpárny, které mohou dělat zdraví. Většinou si však práce váží, protože vědí, že je pro ně velmi malá nabídka takových příležitostí. Když dostanou dobré zaměstnání, tak si ho váží a pracují naplno, jak můžou.

Vaše věc: Zdá se, že škrty ministerstva práce směřují právě proti těm, kdo jsou postiženi méně a mohou pracovat. Avšak z pohledu nových předpisů dopadnou jako zdraví, a protože těm už se nepomáhá, o možnost pracovat přijdou.

Václav Krása: Ano, máte pravdu. Je třeba zrušen institut osoby zdravotně znevýhodněné, na které nemusí být na první pohled vidět žádné zdravotní postižení. Může to být například osoba s nějakým záchvatovým onemocněním. Taková osoba má velice ztížený výběr zaměstnání a pracovních pozic a potřebuje určitou podporu. Ministerstvo skutečně navrhuje, aby byly zrušeny některé instituty podpor, které mají lidem s hendikepem usnadnit uplatnění na trhu práce. Na druhou stranu musím říci, že to je oblast, kde se zdá, že bychom se ještě mohli dohodnout na nějakém kompromisu. Je připraveno jednání na pátek 11. března, kde se budeme bavit o tom, zda ministerstvo ustoupí z některých svých návrhů. Zdá se - mám nějaké signály, - že by tomu tak opravdu mělo být. To bych velmi přivítal.

Je třeba si uvědomit, že pro lidi se zdravotním postižením je důležité, aby byly funkční nejen předpisy, které jsou přímo pobídkové pro zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale i ostatní dávkové systémy, které těm lidem zaměstnání fakticky umožní. Jako příklad uvedu podporu na nákup motorového vozidla, která se navrhuje zrušit. Jenže pro řadu lidí je to důležitá věc, aby se vůbec mohli do zaměstnání dopravit, protože nemůžou využívat veřejnou dopravu.

Auto je důležité také pro maminky dětí se zdravotním postižením, o tom se málo mluví. Auto je klíčová věc, aby děti dovezly do školy nebo do speciální školy, stacionáře a podobně. Bez auta jsou zcela vyřízené. Matka samoživitelka si však auto sama – bez státního příspěvku - nikdy nekoupí. I když jde o starší auto, určitě nemá sama prostředky, aby si je pořídila. A to je velká chyba, protože i z těchto dětí mohou vyrůst schopní lidé, vystudovaní, kteří budou moci pracovat. Budou odvádět daně, pojištění, a mohou tak částečně splácet, co do nich bylo vloženo.

Avšak zatím je ta politika obrácená – pro aktuální zisk se připravujeme o zisky budoucí, které mohou být podstatně větší. To je bohužel problém naší sociální politiky vůbec. Tvrdí se, že když všechno pokrátíme, zlikvidujeme, tak tím ušetříme pro budoucí generace. Je to přesně opačně. Tím, že dneska podpořím rodiny nebo osoby se zdravotním postižením, tak vytvářím do budoucna aktivní pracovní sílu.

Vaše věc: Mohou vůbec postižení lidé zvládnout omezení, která pro ně ministerstvo připravuje?

Václav Krása: Věřím, že ještě budou probíhat další jednání. Teď se snažíme vytvořit určitý tlak. Kontaktoval jsem také předsedu vlády, takže věřím, že jednání s ministerstvem budou pokračovat. Jsme připraveni na to, že budeme důsledně obhajovat svoje zájmy. Nově navržené zákony považujeme za nedodělané, nekoncepční. Jsou to špatné zákony, jenom o restrikci. Vůbec tomu nerozumím. Řekl bych, že když ministerstvo připravuje nový zákon, jakýkoliv, prvotní úvahou by mělo být, jak dobře vyřešit daný problém. Pokud se to týká osob se zdravotním postižením, jak navrženým zákonem zlepšit život těchto lidí. Bohužel v zákonech, které byly předloženy, něco takového nenalézáme. Nalézáme tam pouze restrikci, ne ten pozitivní prvek. To je velká chyba.

Vaše věc: Ocenil byste, kdyby se využily zkušenosti z Německa, Rakouska a dalších okolních zemí?

Václav Krása: Samozřejmě známe předpisy okolních zemí. Bylo by správné, kdybychom se učili především u středoevropských zemí. Nejen kulturní, ale i právní zázemí je de facto stejné. Málo se ví, že až do roku 1950 u nás platil stejný občanský zákoník, který dodnes platí v Rakouské republice. Právní předpisy jsou si velmi podobny, dokonce i struktura samosprávy, územního členění a podobně. Bylo by tedy přirozené poučit se i v tomhle.