Milan Kubek pro Vaši Věc: Je to hráz naděje (2. část)

(První část rozhovoru najdete ZDE)

Vaše věc: Kde tedy jsou ony rezervy zdravotnického systému, ze kterých by bylo možné čerpat na platy doktorů?

Milan Kubek: Jsou jednak na účtech takzvaných rezortních pojišťoven. V současné době je tam - údaje se liší – asi 10 nebo 14 miliard korun. Ale i kdybychom měli jenom 10 miliard korun, tak je to pořád čtyřikrát tolik, kolik potřebujeme na zvýšení platů lékařů.

Tyto peníze jsou však nerovnoměrně rozděleny. Tak třeba pojišťovna, která má 60 procent pojištěnců, nemá 60 procent té částky. Je to dáno tím, že mechanismy přerozdělování mezi pojišťovnami nejsou zcela spravedlivé. Malé pojišťovny si mohou vyzobávat bonitnější klientelu, mají větší podíl zaměstnanců, menší podíl důchodců. Výsledek je ten, že třeba Všeobecná zdravotní pojišťovna platí za jednoho svého klienta za zdravotní péči 22 500 korun ročně, zatímco Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra zaplatí pouze 17 500 korun. Přitom zdravotní pojištění vybírají podle úplně stejných pravidel.

V důsledku těchto poměrů má Všeobecná zdravotní pojišťovna na svých účtech asi 2 miliardy korun a Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra 3,5 miliardy korun.

Vaše věc: Ta je taky státní.

Milan Kubek: Je státní, jistě.

Vaše věc: Tak proč stát říká, že nemá?

Milan Kubek: To je o vůli, jestli tam chtějí sáhnout, nebo nechtějí.

Vaše věc: Máte představu, jaké mají v těch pojišťovnách platy?

Milan Kubek: Top management má platy statisícové. Zaměstnanci u přepážek na tom budou asi jako jiní státní zaměstnanci, žádná velká sláva. Ale top management má platy jako banky, a když se podíváte na ta sídla zdravotních pojišťoven, tak se od těch bank taky příliš neliší.

Vaše věc: Dělali jste nějakou vlastní ekonomickou analýzu zdravotnictví?

Milan Kubek: Lékařský odborový klub má svoji analýzu. Já jsem měl opakovaně přednášky na toto téma, netroufám si říci, že šlo o analýzy. Naposledy jsem třeba 18. ledna upozornil v Senátu na zásadní problémy ve zdravotnictví. Bylo to na veřejné konferenci, kterou uspořádal předseda Senátu Milan Štěch.

Vaše věc: Když jste loni ohlásili svých 13 důvodů pro exodus lékařů, ekonomická část argumentace poukazovala i na rezervy ve vnitřním chodu zdravotnictví, především na chaos v lékové politice a předražené zakázky.

Milan Kubek: Korupce ve zdravotnictví je veřejné tajemství. Bohužel, stále přetrvává tendence některých novinářů líčit, že tím nejzávažnějším problémem korupce je nějaká ta flaška, kterou dostane doktor. Já to neobhajuju, ale ta skutečně závažná korupce je úplně jinde než v ambulancích lékařů. Začíná to v nejvyšších patrech politiky, když se dělají právní normy na objednávku.

Klasickým případem budiž novela zákona o veřejném zdravotním pojištění, která rozvrátila právě tu tvorbu cen léků. Tuto novelu přinesl tehdejší náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr. Kdo ji psal, nevíme, ale vítr fouká z farmaceutického byznysu. Jedná se o úplnou změnu stanovování úhrad cen léků, přesto ji vložili do takzvaného Topolánkova stabilizačního batohu, a vložili ji tam až ve druhém čtení, kdy už se o tom v Poslanecké sněmovně nemohlo debatovat. Odborníci se k tomu nemohli vyjádřit. Ani koaliční poslanci, byť měli obrovské výhrady, tak je nemohli vyjádřit, protože to bylo spojeno s hlasováním o důvěře vládě. Díky tomu byl systém pro stanovování úhrad léků úplně rozvrácen.

Vaše věc: V čem spočívá rozvrat?

Milan Kubek: Ten zákon je však napsán strašně špatně a revize, které požaduje, ani nejde provádět. Zákon sice říká, že Ústav pro kontrolu léčiv má každý rok provádět revizi všech maximálních cen a úhrad léků z veřejného zdravotního pojištění. Poprvé to mělo proběhnout do roku 2008 a od té doby se to mělo opakovat každý rok. Avšak do dnešního dne ta revize neproběhla ani jednou. Podle střízlivých odhadů tím zdravotnictví přišlo o 10 miliard korun, které částečně zaplatily zdravotní pojišťovny, ale částečně i pacienti na zbytečně vysokých doplatcích v lékárnách.

Navrhli jsme změny tohoto zákona, chtěli jsme k tomu využít prodloužení účinnosti takzvaného Janotova balíčku. Podle tohoto balíčku platí od loňska pravidlo, že u těch léků, kde ta revize neproběhla, se snižují na rok maximální ceny a maximální úhrady administrativně o 7 procent. Upozornili jsme ministra Hegera, že revize stále neprobíhají a je třeba jednat minimálně o urychleném prodloužení účinnosti tohoto opatření, jinak to bude stát zdravotnictví sto milionů korun každý měsíc. Pan ministr to hrubě podcenil a žádné prodloužení včas nepřipravil. Nakonec sněmovna schválila ono prodloužení ex post na základě poslanecké iniciativy poslance Šnajdra, ale máme za to, že je to málo. Reálné možnosti snížení úhrad jsou větší než stanovených 7 procent. Jenom kurzové rozdíly nabízejí snížení o 15 procent. Nepřeceněné léky jsou totiž stále počítané v kurzu eura za 28,50. Když se sníží úhrada o 7 procent, dostáváme se na kurz 26,50. Jenže dnes euro stojí jen 24,50.

Vaše věc: Teď je dokonce za rovné 24 koruny.

Milan Kubek: Je tu tedy obrovský rozdíl. Proto jsme navrhli jako jednu z rychlých cest, jak ušetřit peníze na platy lékařů, aby se zavedlo pro letošní rok administrativní snížení úhrad léků o 15 procent. To by zároveň motivovalo farmaceutické firmy k tomu, aby se proti všem rozhodnutím Státního ústavu pro kontrolu léčiv neodvolávaly a neblokovaly ten proces. Dále jsme chtěli, aby nové úhrady byly přiznávány pouze těm novým lékům, u kterých výrobce bude schopen prokázat, že jsou účinnější než dosavadní léky. Dnes stačí, když je ten lék účinnější než placebo, to znamená, účinnější než nic, a hned je automaticky hrazen z veřejného zdravotnického pojištění. Je tu tedy spousta nesmyslů, ale není vůle něco na tom změnit a ušetřit.

A jako úplně poslední uvedu náš aktuální návrh. Když už vláda protlačila novelu Janotova balíčku ve zkráceném čtení, tedy tak, že zase ztratila možnost ušetřit více, lze aspoň využít možností, které nám dává správní řád. Ten umožňuje, aby se při správním řízení zrušil odkladný účinek odvolání, je-li to ve veřejném zájmu. Pokud tedy přistoupíme na to, že ve zdravotnictví nejsou peníze, pak je veřejným zájmem ty peníze ušetřit. Kdybychom k tomu přistoupili, Státní ústav pro kontrolu léčiv by konečně mohl provést ty revize, firmy by se sice odvolávaly, ale nemělo by to odkladný účinek, a do konce roku by se ušetřily 3 miliardy korun. To je zase o trošku víc, než potřebujeme na platy lékařů. Ale opět, o tyto naše návrhy není zájem.

Vaše věc: Co by pro vás mohl udělat parlament, kdyby tam vůle byla?

Milan Kubek: Zákonné normy jsou vždycky běh na delší trať. Zdravotnictví potřebuje novelu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Potřebujeme nový zákon o vzdělávání lékařů. A potřebujeme novelu zákona o péči o zdraví lidu. Myslím, že není rozumné, když se vláda snaží protlačovat úplně nové kodexové zákony o zdravotních službách, protože k těm zákonům byly obrovské výhrady. Ministerstvo nemá nic jiného, než to, co připravili lidé okolo ministra Julínka. Prosadit tyto zákony bude velmi obtížné, protože jsou strašně nekvalitní. Spíše je třeba soustředit se na takové ty věci ekonomické.

Připravili jsme ucelený materiál, který se týká reformy zdravotnictví, můžete jej klidně vyvěsit i na portál Vaši věc. Rozděluje reformu na určitý krizový management, to znamená, na to, co je třeba udělat teď hned, okamžitě, aby se zdravotnictví nerozpadlo a lékaři neodešli, a na nějaké delší koncepční změny, na kterých by se ráda spolupodílela i Česká lékařská komora jako profesní lékařská samospráva daná zákonem.

Vaše věc: V zápise z posledního jednání představenstva České lékařské komory konstatujete, že po 1. březnu tady hrozí katastrofa, „katastrofální důsledky“. Jaký podíl lékařů vlastně odejde?

Milan Kubek: Minimálně čtvrtina všech lékařů pracujících v nemocnicích, to je těch 3800, ale je to rozloženo nerovnoměrně. V některých regionech se nemocnice prakticky vyprázdní, viz třeba Vysočina. A je to nerovnoměrné i podle oborů, to znamená, že hrozí kolaps péče o malé děti, kolaps v porodnictví a kolaps všech chirurgických oborů. Nebudou anesteziologové, a bez nich se nedá operovat. V dané chvíli není ani tak důležité, kolik lékařů odejde do zahraničí. Důležité je, kolik jich nepřijde 1. března do práce.

Ona ta akce Děkujeme, odcházíme, funguje v současnosti jako určitá hráz naděje. Lékaři si vyřizují dokumenty, které potřebují pro práci v zahraničí, ale čekají, jak to dopadne. Protože nechtějí primárně odejít. Ti, jejichž cílem bylo odejít, už odešli nebo odcházejí i bez této akce. V dané chvíli jde o lékaře, kteří chtějí pracovat u nás, ale ne za stávajících podmínek. To je důležité. Pokud by ta akce skončila krachem, pokud by se jí vládě podařilo zadupat do země, tak ta vlna lékařského exodu bude obrovská. Stejně tak jako ta vlna frustrace, která se podepíše na celém lékařském stavu. Tyto důsledky budou dlouhodobé a budou skutečně velmi vážné. Myslím, že nikdo není schopen pochopit plný dosah, který by to mělo.

Když budu mluvit jen o číslech, v loňském roce jsme vystavili dokumenty potřebné pro práci v zahraničí 700 lékařů. V předcházejících letech jsme se pohybovali kolem 300. Vloni to tedy byl dvojnásobek a za pouhý leden letošního roku už to bylo 130 lékařů. Ale ti lékaři tady ještě pořád jsou.

Vaše věc: Našel jste v nějakém dokumentu, kolik lékařů odešlo, když přijely ruské tanky?

Milan Kubek: To nevím, to jsem se narodil. To neexistovala lékařská komora.

Vaše věc: Uzavřeme to – jak byste shrnul své argumenty?

Milan Kubek: Požadavky lékařů jsou oprávněné, na jejich splnění není potřeba ani jedna jediná koruna ze státního rozpočtu. Všechna krizová pseudořešení jsou nesmysly, znamenají obrovské riziko pro pacienty. I z pohledu daňového poplatníka znamenají nesmyslné výdaje. Zatímco tady se rýsuje přirozené řešení, jak péči zachovat, jak neohrozit pacienty, přičemž to nestojí jedinou korunu ze státního rozpočtu.

Vaše věc: Je tu ještě jedna otázka – jestli třeba někdo nestojí o to, aby se zmenšil počet nemocnic a aby byla nedostupná péče pro obyčejné lidi a ze zdravotnictví se udělal exportní průmysl, do kterého se budou vozit zahraniční pacienti?

Milan Kubek: Nechci někomu takové myšlenky vkládat, ale pochopitelně se to nabízí. Někteří politici se skutečně chovají tak, jako by dělali všechno pro to, aby žádná dohoda nebyla. Možná jednu věc bych měl dodat. Organizátoři té akce trochu podcenili, že části politiků skutečně na občanech a na pacientech - na rozdíl od těch lékařů – vůbec nezáleží. A to jim dává obrovskou sílu. To jim umožňuje bouchat pěstí do stolu. Lékaři jsou v úplně jiné pozici, protože nám lékařům na pacientech záleží.

Související článek: Jiří Paroubek: Vláda nese odpovědnost za lékařskou péči!