Trapný pokus beletristy Kosatíka o přepis moderních českých dějin

Již před Mnichovskou smlouvou prý neměl vůbec zájem o to, abychom se aktivně bránili německé agresi. Prý spoléhal na naše spojence. Tedy v první řadě na Francii, která byla smluvně vázána pomoci Československu v případě, že je Hitler napadne. Až druhý v řadě, kdo  měl vystoupit na obranu Československa, byl Sovětský svaz. Ten však pouze za předpokladu, že do války s agresorem vstoupí Francie. Francie pochopitelně spoléhala na podporu Velké Británie, což byl ovšem od začátku v podstatě podvodný záměr, neboť Velká Británie neměla vybudovanou armádu k zásahu na kontinentu. V 30. letech mluvila o expedičním sboru, tedy o několika divizích, které by ovšem závažným způsobem nemohly změnit situaci na frontě. To vše přispělo ke kapitulanství Francie v Mnichově. Dlužno říci, že tato zrada byla bezprecedentní a pro Beneše, ale také pro celou československou politickou elitu to byla zkušenost, které se nutně nemohly jen tak zbavit. Proto prakticky všechny čs. politické strany po osvobozeni většiny státu Sovětskou armádou nutně přehodnotily svůj pohled na mezinárodní vztahy a pozici republiky ve světě. Kromě toho, byla zde stále živá zkušenost s agresivním Německem, u kterého bylo jenom otázkou času, kdy nabere síly a kdy se znovu pustí do dalšího pokusu o revizi výsledku války. To E. Beneše a prakticky celou československou politickou elitu, s výjimkou Prchala a podobných exotů, vedlo k závěru, že je potřeba se spojenecky opřít v první řadě o Sovětský svaz. To zdaleka neznamenalo, že by se zejména čs. nekomunistické strany vzdávaly spojeneckých vztahů se západními velmocemi. Ovšem V. Británie byla po dvou světových válkách zcela vyčerpaná ekonomicky i lidsky. Francie byla ráda, že byla ráda. A u Spojených států nebylo vůbec jasné, zda se pustí do angažmá v Evropě. Tento  svůj přístup Spojené státy vyjasnily až v následujících letech, kdy  spojeným úsilím Sovětů a západních velmocí byla vytvořena od Baltu až po Jadran tzv. železná opona. Takže Kosatík některé souvislosti v mezinárodních vztazích z té doby hodně zjednodušuje. Prostě není to člověk s politickým rozhledem, není to kvalifikovanÿ historik a vlastně do své rovnice o několika neznámých už dopředu dosadil to, že Edvard Beneš byl de facto nemocný zrádce.

 Druhá věc, kterou lze Kosatíkovi silně vytknout je to, že Československo bylo parlamentní demokracií. Podtrhuji slovo parlamentní. Prioritu ve státě tedy neměl prezident, který tedy nejenže nebyl diktátorem, ba ani prezidentem s podobnými pravomocemi a silou podle ústavy, jakou má americký prezident. On byl součástí ústavního pořádku republiky, v něm ale rozhodně nebyl tím rozhodujícím činitelem. Tak tomu bylo jak v 30. letech a podobně tomu bylo po roce 1945, až do února 1948. Kosatík se pouští v mnoha případech na velmi tenký led hypotéz a spekulací. Třeba v tom případě, když říká, že kdyby viděl Masaryk to, co Beneš udělal za 10 let, tak by Beneše zabil.

 Představa o tom, že Beneš jako ministr zahraničí před uzavřením spojenecké smlouvy se Sovětským svazem v roce 1934 věc nekonzultoval s Masarykem a s představiteli vládních politických stran, včetně silně protisovětských agrárníků a také s francouzskými politickými činiteli, je nesmyslná. Beneš byl v zásadě velmi opatrný a důkladný muž. Ano, byl názorový socialistou, ale jako socialista měl ke komunistům zejména sovětského typu velmi daleko. Představovat Beneše jako muže, který otevřel Evropu rejdům Stalina je blud chorého mozku. Nic takového se nekonalo. Beneš měl nesporně jasnou představu, že dokáže spolu s nekomunistickými politickými stranami vymanévrovat Československo do podobné situace v rámci sovětského bloku do jaké se dostalo po válce Finsko. Tedy zachovat pluralitní politický systém, tržní ekonomiku a rozvinout sociálně-tržní hospodářství. A přitom respektovat zájmy  Sovětského svazu. Ale Československo, bohužel, leželo ve středu Evropy. Tato konstrukce stavění mostu mezi Východem a Západem proto nemohla být úspěšná. Finsko bylo pro Sověty nezajímavé geograficky a konec konců ve srovnání s Československem i z hlediska struktury a zejména síly hospodářství. 

A samozřejmě nelze nezmínit ani určitý poválečnÿ resentiment v Československu ve vztahu k západním velmocem po jejich Mnichovské zradě a naopak sentiment, který v Československu existoval, pokud jde o podíl Sovětského svazu na osvobození čs.státu. 

Další blud, který jsem slyšel z úst Kosatíka v televizi DVTV, se týkal jeho představy o tom, že Beneš byl jediný odpovědný za odsun německého obyvatelstva z českých zemí. O tom přeci rozhodli vítězné velmoci v Postupimi. Byli to především Britové, ale také Sověti, kterým tato myšlenka zněla libě. Kromě toho 92% obyvatel německé národnosti v roce  1938 v komunálních volbách v květnu a v červnu zcela svobodně  volilo Henleinovou Sudetoněmeckou stranu, u které bylo jasné, že jí je cizí myšlenka československého státu. Tedy, demokratického československého státu, abychom byli přesní. Henleinovci byli nacistickou pátou kolonou a aktivně se podíleli na rozbití československého státu. Pouze každý 12. sudetský Němec nepodlehl před válkou velkoněmecké myšlence. Jak by to tedy chtěl Kosatík provést, aby Československo bylo suverénním státem, když by podstatná část jeho obyvatelstva byla otevřeně proti němu.

On fabuluje něco v tom směru, co všechno Beneš měl proti odsunu udělat. Hovořil v souvislosti s odsunem Němců z Čech a Moravy o vyhnání ve stylu Čingischána a jiné nesmysly. Samozřejmě, že při odsunu došlo i k řadě přehmatů, násilností, ale to byl jenom zlomek proti tomu, jakých násilností se dopustili nacisté v tzv. Protektorátu Böhmen und Mähren  za války. Jakým způsobem nacisté terorizovali za aktivní pomoci předáků sudetských Němců české obyvatelstvo. A jak likvidovali celé etnické a názorové menšiny v Českých zemích. Zastávat se této politiky a těchto lidí a fabulovat o tom, co mohl snad Edvard Beneš udělat jinak, než jak to dopadlo, je hloupost. Kosatík neřekl o alternativě odsunu Němců konstruktivně ani slovo. Kritika Beneše za každou cenu, útoky, dezinformace, lži a hloupé fabulace o druhém čs. prezidentovi, to je systém a styl Kosatíkovi práce. Samozřejmě, že jeho vystupování bude znít libě účastníkům sudetoněmeckého sjezdu o tomto víkendu. Kosatík je ostatně jedním ze signatářů zvacího dopisu sjezdu landsmanschaftu do Brna. Musím říct, že před jeho fabulací a nechutnými útoky na prezidenta Edvarda Beneše si slušný člověk musí jenom odplivnout...