Eman Pluhař: Zmizelá uranová kolonie v Krušných horách

16.2.2020 08:51
Němí svědkové jsou haldy. Sešly se v údolích, na stráních a návrších kolem Jáchymova. Jako na seanci obrů. Ne pod ochranou UNESCO, i když jsou to jediné, co tu z kolonie zbylo. Snad jen až na „Věž smrti“, která již požívá ochranu UNESCO, ale bez dalšího vysvětlení je to dnes jen primitivní nicneříkající průmyslová budova k drcení a třídění uranové rudy.

Svědkové by mohli vyprávět. O roku 1945, o Stalinově šoku z americké atomové bomby, o teroru, vězních a zajatcích, kteří byli kvůli sovětské bombě zotročeni v lágrech, bagatelizovaných jako převýchovné ústavy – když předtím odněkud náhle zmizeli. A také o podvodu se státní smlouvou o těžbě a dodávkách uranu, o drancování a krádeži nerostných surovin. Z dosažitelných statistik vyplývá, že roli indigenních otroků anglických nebo známé belgické kolonie v Kongu zde převzalo na 4 000 německých „horníků“, transportovaných z lágrů válečných zajatců v Sovětském svazu, 15000 (nebo 70000?) československých politických vězňů po převratu v roce 1948, statistika také eviduje 584 pokusů o útěk z kolonie a 31 na útěku zastřelených vězňů. A už vůbec nezahrnuje „Svědky“ (Jehovovy), které nechali umrznout v koridoru mezi drátěnými ploty lágru „N“ (Nikolaj), nezahrnuje kněze, které nechali umírat v radioaktivně zamořeném vzduchu třídírny (v již zmíněné Věži). A ani nezahrnuje útěky na čistý vzduch. Přes štoly starých stříbrných dolů, které ústily na povrch vedle hlídaných lágrů. Nezahrnuje pana Trna a Úlehlu, které zastřelili po útěku z dolů ještě uvnitř kolonie na poli u Stanovic, také pana Compela, Roubala a Petrů. A to ještě za lágry čekala další hranice, střežená jednotkami sovětského ministerstva vnitra.

Haldy jsou mohyly zmizelých uranových dolů, které převzaly jména z doby těžby stříbra (Eva, Barbora, Eliáš, Eduard, Adam, Leopold, Klement, Svornost, Rovnost, Bratrství, Albrecht, Tomáš a další). Mohyly vyvezené hlušiny z tisíců kilometrů důlních štol v eratickém hledání každé malé „čočky“ uranové rudy v jáchymovském podzemí. A mohyly zmizelých lágrů z trojúhelníku kolonie-lágry a těžba nerostných surovin. V kódu útvaru pro správu nápravných zařízení jsou pro označení lágrů používaná písmena. O přesunu vězňů z dolu Eliáš do lágru s pásmenem „N“ zanechal svědectví spisovatel Pecka: vězně vyvezli na povrch, spočítali, odvedli do převlékárny a řadili do kolon: Na povel „pochytat“ uchopil Pecka vězně v koloně před sebou kolem pasu, kolonu obepnuli ocelovým lanem a uzamkli. Strážní věže rozsvítily reflektory a stonožka vězňů se začala pohybovat na cestě od dolu k lágru „N“. Ve známém sboru zajatců se ploužil také J. Stráský (spisovatel), František Chábera (voják z Bitvy o Brianii), Pravomil Reichl (voják od Dukly), Zdeněk Rotrekl (básník) i Jakob Antonín Zemek (kněz).

Horníky začala kolonie dovážet hned po šoku v roce 1945. Sureálně až od Polárního kruhu. Některé vlaky vyjížděly od známých sovětských lágrů s německými zajatci. První byly od Vorkuty (Vorkutaugolj), jiné od Volhy, ale všechny mířily pro zajatce slibně na západ, přes Bělorusko, Brest-Litovsk, přes Polsko na hranici sovětské okupační zóny ve Frankfurtu nad Odrou. Odtud se zabedněnými okny a dveřmi zatočili o devadesát stupňů k jihu sovětské okupační zóny až k její hranici s Československem u Karlových Varů. Teprve teď se ostře utajené vlaky začaly pohybovat na československém území. V nedaleké stanici Ostrov nad Ohří transport vystoupil, byl odveden pochodem pod namířenými zbraněmi československé armády na návrší nad Jáchymovem. Kde na ně čekal čerstvě postavený koncentrák. Měl sovětské bachaře a velitele, ale byl o něco lepší než v Sovětském svazu: pryčny měly slamníky, barák stůl a židle a na stole konev s pitnou vodou. Svědectví pochází od zajatce, kterému se podařil útěk a zapamatoval si jména stanic na cestě ze Sovětského svazu do Jáchymova: Uglič, Brest-Litovsk, Frankfurt nad Odrou, Kottbus, Drážďany, Karlovy Vary a Ostrov. Svědectví zveřejnil anonymně v týdeníku Die Zeit z 30. března 1950.

Cesta uranu z Jáchymova do Sovětského svazu už vedla přes území Československa. Vagony s vytříděnou uranovou drtí naložili němečtí zajatci ve Žďáru nad Ostrovem a ozbrojený doprovod vlaku s uranem převzala sovětská státní bezpečnost. Ale v srpnu 1946 přepravu zkomplikovala oprava tunelu před Mukačevem (dnes v Ukrajině). A té vděčíme za dokument, který v době „archivní revoluce“ objevil tým německých a sovětských historiků v moskevských archivech. Dokument je na první pohled bezvýznamný, protože žádá nadřízená místa o souhlas s banální změnou ve vedení trasy vlaku s uranovou rudou. Ale podpisy a adresát na žádosti dokazují skutečný statut a vlastníky kolonie v Krušných horách. Nedochovalo se kompletní znění „cestovního rozkazu“, ale pouze návrh změn proti původnímu textu, nová trasa kolem opravovaného tunelu, rozhodnutí o eskortě transportu rudy a potvrzuje dosavadní krycí jméno pro označení přepravované rudy:

  1. „Až do dokončení oprav na tunelu před stanicí Mukačevo, bude transport veden přes železniční stanice Čop a Seget a po dokončení opravy přes stanici Mukačevo do Lvova.“
  2. „Ochranu a transport rudy ke hranicím Sovětského svazu, jakož i doprovod vlaku k závodu č.14 bude organizovat sovětská část Sovětsko-československé komise.“
  3. „Ruda se i nadále bude označovat jako červená ruda“.

Návrh banální změny ve vedení vlakové trasy ovšem podepsalí dva ze čtyř nejvyšších představitelů státu: ministr vnitra SSSR Kroglov a náčelník státní tajné bezpečnosti KGB Wannikov a o souhlas žádali vedoucího „Atomového“ projektu Beriju, zástupce Stalina.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

eman-pluhar
Čech žijící v Německu, člen SPD, na počátku 90. let působil v Praze v rámci Nadace F. Eberta

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.