Pozvánka ke knize – s Proustem za lepším koncem našich časů

Na začátku prosince 2012 vyšlo v revidovaném překladu Jiřího Pechara a Prokopa Voskovce kompletní vydání románu Marcela Prousta Hledání ztraceného času. Hřbety dílů: Svět Swannových (388 stran), Ve stínu kvetoucích dívek (480 stran), Svět Guermantových (600 stran), Sodoma a Gomora (528 stran),Uvězněná (412 stran), Uprchlá (288 stran) a Čas znovu nalezený (424 stran) dohromady seskupené zobrazují krásný Seuratův obraz Nedělní odpoledne na ostrově La Grande. Jednoduše ozdoba i pýcha každé knihovny!

„Sedm tlustých svazků, ses asi zbláznila, ne, to nikdy nemůžu přečíst.“ Tak to u některých začíná a končí s Proustem. Dlouze leží na nočním stolku, po prvích dvou stranách oči padají, je to tak těžké, nezáživné... Hledání má stejnou smůlu jako Bible či Illiada a Odyssea, patří k vrcholům lidského a k tomu se odváží a zdolávají ho jen někteří. Proust i Homér jsou možná rádi, jistě chtějí jen ty nejlepší čtenáře, Bůh je ale trochu smutný, že ti nejlepší nemohou pomoci ostatním na jejich útrpné cestě životem. Odvážíte-li se vydržet, pak ale s Proustem zažijete dobrodružnější četbu než byste kdy mohli s Mayem, Foglarem či Verneem!

A možná že tato neúčast (přinejmenším zdánlivá) duše lidského tvora na ctnosti, která skrz něho působí, má mimo svou estetickou hodnotu také ne-li psychologickou, pak aspoň, jak se říká, fyziognomickou realitu. Když jsem měl později příležitost setkat se ve svém životě s opravdu svatými vtěleními činné křesťanské lásky, obyčejně se tvářila čile, věcně, nezaujatě a rázně jako spěchající chirurg, měla obličej, v němž se neukazovala žádná útrpnost, žádné dojetí nad lidským utrpením, žádný strach, že se ho nelibě dotkne, byl to obličej bez vlídnosti, antipatický a vznešený obličej pravé dobroty. (M. Proust, Hledání ztraceného času, I. Svět Swannových, Odeon, 1979, str. 87)

I v letošním novoročním zvoláni z hradu zaznělo něco jako: „Začni u sebe, občane.“ Fráze, kterou všichni tak nesnášíme, protože prostě netušíme, jak a kde se u sebe začíná. Letos stejně jako loni toho začátku pro jistotu hned v lednu necháme a budeme se dál trápit, užírat, že nemáme nebo nemůžeme. Toužíme po někom, kdo nás vezme za ruku a provede. Pevnou cestou za smyslem. „Tak tudy tedy nechoď, tady už je tvá žárlivost příliš majetnická, rozeřere Ti srdce. Tudy také ne, sice jsi matka a tyčíč některé hranice, ale tvé děti jsou božská stvoření a chtějí růst. A tudy už vůbec ne, tady začíná trnitá cesta nabubřelého ega doprovázená věčným ďáblovým šepotem, Můžeš jít ale tudy, v tichosti a v odstupu od svého prvního vyhrklého slova. Můžeš jít také tudy s Marcelem, protože on byl mnohdy taky nafouklou bublinou, vzteklý a líný, ale nakonec byl i se svými žádostmi poctivý a životu oddanný.“

Když člověk miluje, láska je příliš velká, aby se do něho vešla celá; vyzařuje z něho k milované ženě a naráží na ni jako na překážku, takže se musí vrátit k svému východisku; právě tento zpětný odraz naší vlastní lásky považujeme pak za city naší milenky a okouzlují nás víc než při onom vyzařování, protože nepoznáváme, že vycházejí z nás. (M. Proust, HZČ, II. Ve stínu kvetoucích dívek, Odeon, 1979, str. 168)

Chcete-li skutečnou reklamu na knihu, která vás aspoň trochu přitáhne, pak vězte, že Hledání ztraceného času je určeno pro nás všechny, kteří ztrácíme čas zabředlí v osidlech lásky - jak se tak říká. I hrdina tohoto psaní je vystavěn z obrovského množství „ztraceného času“ zkoumáním, proč ta láska tolik bolí, proč se ta Odetta pořád a naschvál usmívá na jiné, proč ta Albertine je ponejprve tak nedostupná a posléze tak neodbytná. Lepší rozbor toho, jak se rodí majetnická láska ve své žárlivé podobě a tedy i návod kudy nechodit, nikde jinde v literatuře nedostanete! Pakliže si ovšem ten lepší návod sami neprožijete. Druhý díl Swannova láska i díly následující, ve kterých je prožívána bouřlivá a posléze zkomírající láska k Albertině, jsou opravdu četbou, od které se v zájmu té své lásky nebudete moci odtrhnout. Proustův hrdina musel čas ztratit, abychom ho mi mohli nalézt, abychom ty druhé milovali prostě lépe a nesnažili se myslet, že je můžeme nějakým způsobem vlastnit, usměrňovat, v sobě uzavírat. Skrze tebe léčím sebe, ale ty jsi ty a já jsem já, máme hranice, někdy se krásně prolínají, někdy se jen letmo dotýkají, jindy jsou jako hráze neprostupné a my do sebe jak berani festovně zaklesnutí. Trváme-li na tom, že naše duše musí v lásce splývat a násilně se dobýváme do cizího, hrozně to bolí. Čas lásky a společného života plyne ne skrze nás, ale mimo nás a my jsme později stejně nuceni ustoupit, vrátit se, začít znovu a utvářet se zas trochu jinak. A tak až do konce života. Buď ten princip pochopíme nebo nepochopíme.

Popisů a rozborů tohoto veledíla bylo už opravdu dost, nedá se jim vyhnout a ano, rozebírajíce zklouzáváme do pathosu. Ale každý, kdo jednou vstoupil s Proustem do mechanismu duše, se té cesty už nikdy nemůže zbavit. Ty jeho vlastním tělem i myslí dobyté pravdy jsou tak trefné, že v každém poctivém čtenáři skoro bez námahy zaklíčí. Pomáhají konstituovat dobrý život a každý, kdo vydrží nejen s četbou až do konce, touží po dobrém životě. A může ho také mít. Stačí jen sám se sebou, podepřen těmi dobrými návody, zapřednout v dialog.

„Tak tudy tedy ne, nechci Tě vlastnit a zadupávat, chci Tě milovat. Chci Tě svobodného, šťastného a bude-li to možné se mnou směřujícího. Tudy také ne, dříve než vyslovím první splašené slovo mého hřmotného já, ztiším se, kdo to ve mně chce zase vyhrávat? A tudy už vůbec ne, s mámou a tátou už nemá cenu zápasit. To zavání bludným gene-kruhem, z toho není cesty ven, jen ho tak nenápadně překročit a vykročit. Zkusím jít tudy, přemýšlet o druhých jako inspiraci pro sebe, zkusím se zeptat sebe samé, čeho se to vlastně bojím, než ten strach hodím na Tebe. Jedno mé ztvrdlé já konečně umírá, ať žije to, které zemře zase zítra. Ať žije kruh znovuzrození!

.. hledat štěstí v ukojení duševní touhy je zrovna tak naivní jako pokoušet se dostihnout obzor tím, že půjdeme stále vpřed. … Člověk je bytost, která nemůže vyjít ze sebe, která zná druhé jen v sobě samé, a když říká opak, lže. (M. Proust, HZČ, VI. Uprchlá. Čas znovu nalezený, Odeon, 1988, str. 41)

A od toho, jak Proustův hrdina stálé zkoumá, proč ho Albertine nemiluje tak, jak chce, jako od prskavky odletují jiné nádherné vůbec ne vedlejší poznatky života. Všechny ty skryté mechanismy duše a světa se najednou, jak se do toho jednou vrtne, sami odkrývají a osvětlují. Klopýtnutí o dlažební kostku už není tím: „Hernajs, sakra, doprčič“, ale blaženým okamžikem prozření. Proust je nejen nejlepším partnerským psychologem, předkládá také výtečné umělecké a sociologické rozbory. Jeho popisy mondénní společnosti přelomu 19. a 20. století zůstávají přesné i v našich časech, popisy krajiny, či toho, co z umění dělá umění, jsou jednoduše nádherné. Otevírají oči, člověk se pak i do krajiny vnější i vnitřní znovu a lépe dívá. Na konci Díla, kdy už konečně uzrál tolik hledaný čas na to, začít psát, se o slovo hlásí také již staré a odcházející tělo, smrt se připomíná v mnoha svých podobách a nefungující paměť, která v sobě uchovává všechna ta překročená, zažitá či potenciální já. Jednoduše, je to krásná četba do samého konce, naplňuje čtenářův čas až po okraj a já se moc těším, bude-li mi dopřáno, až se s Proustem znovu setkám.

Brzy jsem mohl ukázat pár náčrtů. Nikdo nic z toho nepochopil. Dokonce i ti, kteří byli příznivě nakloněni mým postřehům oněch pravd, které jsem chtěl potom vyrýt do stěn chrámu, mi blahopřáli, že jsem je odhalil „mikroskopem“, zatímco ve skutečnosti jsem naopak používal jakéhosi dalekohledu, abych mohl postřehnout věci, které byly sice skutečně velice malé, ale jen proto, že byly situovány ve velké vzdálenosti, a z nichž každá byla jakýmsi světem. Tam, kde jsem hledal základní zákony, říkali o mně, že slídím po detailech. ((M. Proust, HZČ, VI. Uprchlá. Čas znovu nalezený, Odeon, 1988, str. 653)