Bez Lustiga, ale přece s Lustigem

Pro letošní ročník připravuje ředitel DpP Petr Kracík dramatizaci dnes snad nejvýznamnější Lustigovy prózy – „Modlitbu pro Kateřinu Horovitzovou“. A nejen to, pro tuto inscenaci našli organizátoři 9 bran vedle divadelníků ještě další významné partnery v podnicích veřejných železničářských služeb, kterými jsou České dráhy, ČD-Cargo a Správa železničních dopravních cest. A tak se příběh skupiny bohatých židovských obchodníků, kteří mají svým majetkem zaplatit naději – byť, jak se ukáže, falešnou - na vycestování do Ameriky, odehraje nejen v Divadle pod Palmovkou, ale především ve vagónu, který bude součástí speciální vlakové soupravy: do ní budou připojeny i dva vagóny toho typu, v jakém před sedmdesáti roky opouštěly z nádraží Praha-Bubny transporty do Terezína. Přicházely tam stovky a tisíce našich spoluobčanů, které se shromažďovaly na nedalekém place, jak to připomíná pamětní desky v prostorách, kde tyto transporty vystřídalo po válce výstaviště proslavené rozhlasovým Mevrem a za normalizace přepychový interhotel.

Vizualizace Lustigova vlaku. Třetí vagon bude zároveň divadelním jevištěm, před kterým bude přímo na peróně rozloženo mobilní hlediště

Cesta 70 roků poté

Vlaková premiéra se také odehraje na nádraží Praha-Bubny, které se dnes jen pomalu probouzí k tomu, aby nebylo jen na okraji dopravního ruchu. Také mezinárodní rychlíky se řítí po jiné trati o několik set metrů dál. A z nového nádraží míří tam, odkud k nám přišla s wehrmachtem a zbraněmi SS i zvrácená ideologie antisemitismu. Existoval-li v této zemi, měl přece jen mnohem mírnější podobu, než si dovedli vymyslit ideologové nacismu.

Ostatně od Palmovky to není daleko k zatáčce, kde výbuch bomby, hozené 27. května 1942 příslušníkem paravýsadku čs. branné moci, odsoudil iniciátora definitivního řešení židovské otázky. V den divadelní premiéry Lustigova příběhu to bude 70 roků a 9 dní, co Reinhard Heydrich následkům toho zranění podlehl.

Ale bude to také 70 let a necelý půlrok, co Adolf Eichmann odevzdal zápis z konference ve Wannsee o konečném řešení likvidace Židů a sám je poté zúřadoval. Také do Wannsee odjede Vlak Lustig – Lustig Train poté, co projede s „Modlitbou“ 14 nejvýznamnějšími stanicemi 14 krajů ČR. A z Wannsee se vydá vlak do nenávratna trasou, kterou absolvovaly transporty z Buben do Terezína: přes Krakow do Ośvwiecimi.

Scénář 47 roků poté

Před vagónem s jevištěm bude stupňovité hlediště pro asi stovku diváků. Jim nabídne libeňský soubor vlastní dramatizaci Lustigovy prózy. Na dramaturga Palmovky Ladislava Stýbla zbyl větší díl literární práce, zatím co ředitel divadla Petr Kracík jí dá v roli režiséra především dramatický výraz. Ladislav Stýblo vychází především ze scénáře Moskalykova televizního filmu z roku 1965, do něhož vrací některé partie z románu.

Titulní roli krásné Polky, na jejíž iluzi, že by se mohla dostat do Ameriky s ostatními bohatými židy budou alternovat dvě mladé herečky: jednak nová členka DnP Anna Stropnická, dcera známého herce a do dubna uměleckého šéfa Divadla na Vinohradech Martina a jeho první ženy, jednak Denisa Pfauserová, která je známá z Pidivadla a jiných scén. Hermana Cohena, který si Polku dokonce vezme, hraje Dušan Sitek - ten přišel přede dvěma roky na Palmovku ze své životní štace, Městského divadla ve Zlíně, kde těsně před tím získal nominaci na cenu Thálie; Sitek vstoupil do svého soudobého angažmá právě ve zmíněné inscenaci „Mefista“. Stěžejní roli esesáka Bedřicha Brenskeho hraje Radek Zima. Rabína Dajema z Lodže, který Kateřinu a Cohena oddává, hraje Radek Valenta, který se nedávno představil na Palmovce v titulní roli Kohoutovy tragikomedie „August August, august“. V TV filmu, který se dodnes s úspěchem promítá, převezmou tak role, které tehdy ztvárnili Lenka Fišerová (Kateřina Horowitzová), Martin Růžek (americký obchodník Cohen), Jiří Adamíra v roli Brenskeho a Miloš Nedbal jako rabín.

Vizualizace jeviště Lustigova vlaku, na kterém se bude odehrávat příběh Kateřiny Horovitzové

I když v průběhu práce byl nalezen původní Lustigův dramatický přepis, „vycházeli ze stejného základu jako filmový scénář,“ řekl nám autor této dramatizace. „Víc nám umožňoval obohatit charakteristiky postav z knížky.“ Sama knížka předcházela Moskalykův film pro televizi o rok. Lustig v ní zpracoval skutečný příběh, který se odehrál v roce 1943 v Itálii.

V ní završil tehdejší redaktor zpravodajské agentury ČTK svůj vstup do literatury. Po povídkách „Démanty v noci“ z r. 1958 (jedna z nich posloužila režiséru Janu Němcovi, aby odstartoval Lustigův vstup do filmového království) a novele „Dita Saxová“ z r. 1962, kde vyjádřil, jak zážitky z vyhlazovacího tábora, znemožňují vstoupit do běžného života i těm, kdo přežili hrůzy holocaustu. V témže roce vydal ještě své vlastní vzpomínky na Terezín a to, co hrozilo po něm – „Transport z ráje“. Také ten se dočkal filmové podoby: v témže roce jej natočil ve spolupráci s Jiřím Sternwaldem režisér Zbyněk Brynych. I když původní záměr, aby Lustigova filmotéka pokračovala příběhem krásné Polky Kateřiny Horovitzové, se objevil zároveň s vydáním knihy, ale nakonec se musel přizpůsobit „jen“ možnostem Čs. televize. Na poutavosti mu to neubralo a TV film přispěl snad nejvýrazněji k popularizaci díla Arnošta Lustiga. Proto také tímto dílem vstoupí znovu do festivalu 9 bran, ale i do míst, kde si dodnes lidé připomínají, jak mohou šílené antihumánní rasistické teorie ovládnout davovou psychózu, jak se podařilo jejich tvůrcům v čase hluboké hospodářské krize po roce 1929.