Zbyněk Fiala: Daň z ubrané hodnoty

V sále se dal vidět Luboš Zaorálek, Petr Uhl, Milan Znoj, Václav Hořejší, Jan Černý a spousta dalších osobností, které potkáváme na akcích sociální demokracie. Ze zvědavosti přišla i krajně nespokojená část české veřejnosti, která vidí sytě rudě. V diskusi se pak z jejich řad vynořil úporný problém, se kterým si hostitelé nevěděli rady – týkal se daně z přidané hodnoty. Jak to, tázal se dost zvýšeným hlasem známý buřič Zdeněk Ponnert, že podnikatelům, kteří vyvážejí, se daň z přidané hodnoty vrací, zatímco nezaměstnaným – kteří tu hodnotu přidávat objektivně nemohou – se tato daň nevrací?? Ať se vrací!!

Tak jsem zapřemítal a napadla mne daň z ubrané hodnoty. Stačí domyslet, kdo by se skásnul a proč. (Možná je to ta daň na korupci a majetek z nedoložených příjmů, o které už ČSSD uvažovala před volbami, a dala by se z toho financovat aktivní politika zaměstnanosti a spousta dalších věcí. Nebo daň z bonusů ředitelů bank, kterým se pomáhalo. Nebo prostě daň z finančních transakcí, oni už budou vědět, proč.) Ale v notesu se mi vyrojily reakce i na další úvahy, které ten večer zazněly. Sobotka vidí v sociálním státu nástroj svobody, Mertlík říká, že víc záleží na tom, jak stát funguje, než jestli je velký, nebo malý, a Rupnika zaujala skandinávská modifikace sociálního státu (welfare) na stát pracovního uplatnění (wokrfare). Zkusil jsem to dát dohromady. Představuji si osu, kdy na jednom konci je oligarchie a na druhém občan. Stát pak posuzuji podle toho, zda občana před oligarchií spíše chrání (menší stát ho bude chránit méně), nebo zda spíš slouží manipulačním cílům oligarchie (potom větší stát znamená větší nářez). Pokud stát slouží oligarchii, je jedno, zda je velký (z velkých předražených státních zakázek se dá víc nahrabat), nebo malý (nedostatečné služby si zprivatizuje a bude pak odírat občana různým povinným spořením na předražené podnikatelské aktivity privátních subjektů). Svoboda, o které mluví Sobotka, proto míří proti korupci a manipulaci a má také pozitivní rozměr, vytváření příležitostí pro pracovní uplatnění – kvalifikace, investice, služby, pravidla. Tož tak.

A teď si probereme, jak to probíhalo.

Moderující politolog Jiří Pehe označil sociální stát za nejdůležitější téma současnosti. Láme se na něm hranice mezi levicí a pravicí, byť i na levici jsou na něj různé názory. (Tím se nepřímo dotkl horké brambory z desatera Michala Haška, podle kterého je sociální stát 20. století minulostí a potřebuje zásadní revizi.) Nicméně sociální stát je pod náporem. Tlak globalizace a konkurence nových ekonomik bez sociálních standardů přitvrdil. Na sociální stát udeřily také rozpočtové deficity a státních dluhy, které narostly po státní pomoci ohroženým bankám. Jsou tu i útoky zleva, které vidí v sociálním státu šidítko, „nástroj pro vyztužování kapitalismu“. A podstatná je úvaha, kterou prosazoval nedávno zemřelý levicový historik Tony Judt, že sociální stát obsahuje vedle sociálních transferů, solidární redistribuce národního bohatství, i etický princip, který je součástí evropské kultury.

Socioložka Tereza Stöckelová upozornila na mimořádnou práci dvou britských epidemiologů Wilkinsona a Pickettové, která se opírá o 30 letý výzkum a ukazuje, že snižování nerovnosti zvyšuje kvalitu života celé společnosti (Richard Wilkinson, Kate Pickett: The Spirit Level. Why Greater Equality Makes Societies Stronger). Studie, která by měla letos vyjít v českém překladu v nakladatelství Grimmus, našla v sociálně vyrovnanějších společnostech méně duševních chorob, nižší dětskou úmrtnost, větší důvěru ve společnost a zlepšení v řadě dalších parametrů, kterými lze kvalitu života charakterizovat. Z hlediska sledovaných indikátorů tak vycházejí Japonsko a skandinávské země lépe než USA a Británie. Co je nejdůležitější, netýká se to jen chudší části společnosti, platí to pro kteroukoliv z příjmových skupin. Rovnost je tedy důležitá společenská hodnota, veřejný statek, o který je třeba pečovat. Je to hodnota sama o sobě, nepřevoditelná na nějaké ekonomické indikátory.

Avšak ekonomický důvod pro snižování nerovnosti je tu také. Statistiky ukázaly, že míra příjmové nerovnosti v USA před krizí byla na stejné úrovni, jaká předcházela Velké krizi z 30. let minulého století. Z toho vzniklo zadlužování domácností a dluhová krize. Vedle toho tu byl stále větší kapitál, který už nemohl být investován racionálním způsobem. Tak nakonec ekonomika otrávila „toxickými aktivy“. Jsou tu tedy i makroekonomické argumenty pro větší příjmovou rovnost.

Statutární místopředseda ČSSD Bohuslav Sobotka vyložil, co usnadňuje útoky pravice, a definoval přitom „tři hlavní reputační nepřátele sociálního státu“. Prvním je rozvinutá korupce, ve které se ztrácí velké množství veřejných zdrojů. Daňová progrese se špatně prosazuje, když je riziko, že peníze zmizí v korupčním prostředí. Argumentovat lze příkladem Skandinávie, kde je efektivní sociální stát a zároveň minimální korupce.

Dalším terčem jsou deficity veřejných rozpočtů, které většinou slouží jako záminka, protože jen zlomek z nich lze připsat sociálním transferům. Nicméně dlouhodobé deficitní hospodaření je podle Sobotky slabina, které se musí sociální stát vyhnout.

Věrohodnost sociálního státu podle Sobotky oslabují partajní pragmatici, kteří sice verbálně hájí sociální stát, ale na druhé straně přistupují na kompromisy. Míra nerovnosti ve skutečnosti roste a problémy narůstají. Tento proces zesiluje pod tlakem globalizace a kapitálu. Reformy evropských zemí v uplynulých letech směřovaly spíše k tomu, aby se sociální stát zmenšil.

Také Sobotka nabídl ofenzívní argumentaci: sociální stát je garantem individuální svobody. Jde třeba o svobodu zaměstnance, který už nechce pracovat za nepřijatelných podmínek a má možnost změnit zaměstnavatele. Potřebujeme stát, který vytváří podmínky pro to, aby si rodiny mohly dovolit mít děti. Aby občan mohl získat vzdělání a emancipovat se z poměrů, do kterých se narodil. Pokud jde o programové cíle, neměli bychom se věnovat jen tomu, jak je sociální stát osekáván pravicovými reformami. Je třeba obrátit pohled dopředu a uvažovat o dalším rozvoji. Hledáme pozitivní reformy, které zajistí sociálnímu státu dlouhodobou udržitelnost.

Makroekonom Pavel Mertlík je přesvědčen, že bez přerozdělování by moderní stát nemohl fungovat. Ale – jaký model zvolit? Velký stát? Malý stát? Ve skutečnosti nejde jen o míru přerozdělování, ale také o techniky, které se k tomu použijí. Někdy i objemově menší sociální stát může mít lepší výsledky, soudí Mertlík. Pokud jde o pohled dopředu, o reformy, které mají čelit nastupujícím problémům, nejde jen o globalizační tlak. Mění se demografické složení společnosti (byť zatím jsme stále ještě mladší než sousední Německo). Nastupují nové výdaje, zejména ekologické. Podle Mertlíka budou veřejné výdaje na ekologii konkurentem sociálních výdajů.

Politolog Jacques Rupnik připomněl k obvyklému spojení sociálního státu a demokracie – ano, tak je to správně, ale ten, kdo sociální stát vymyslel, byl autokratický Bismarck. A v Británii zase liberál Beveridge. Tak vznikal welfare state, který se stal součástí společného dědictví západní Evropy. Byla v něm zakomponována zkušenost ze světové krize 30. let a byl také účinnou obranou vůči nebezpečí východního komunismu. Měl různé národní varianty se společným jmenovatelem. Například Skandinávie do něj zakomponovala vyšší míru pracovní participace a welfare tak přeměnila na workfare. V Evropě prosazovali sociální stát nejen sociální demokraté, ale i křesťanští demokraté, proto se mluví o státu sociálně tržním.

Zpochybněn byl v 70. letech neoliberály, kteří pak využili roku 1989 a vytvořili ideologickou zkratku, která ztotožnila neoliberalismus s porážkou komunismu. Najednou se zapomnělo se na evropskou poválečnou tradici. Přitom se pomíchali političtí liberálové, kteří usilovali o demontáž totalitního státu a kladli důraz na občanské svobody, a vedle toho ekonomičtí liberálové, kteří prosazovali volný trh a demontáž státu z ekonomických důvodů. Vznikla tak dvojí demontáž, ve které byl stát hlavním nepřítelem. Debata o sociálním státu najednou neměla legitimitu. Jediný, kdo o tom otevřeně mluvil, byl papež Jan Pavel II. – překonali jsme materialismus komunismu, ale máme tu materialismus trhu.

Zapomněli jsme také na českou tradici, pokračoval Rupnik. Masarykova Otázka sociální je polemikou s Marxem, podle Masaryka jde také o otázku mravní. První republika měla sociální stát, a byla tu velká tradice sociální demokracie, mimořádně početné strany - která pak měla za komunistů největší počet politických vězňů.

Rupnik vypočetl namátkou sadu nových problémů, se kterými se musí sociální stát vyrovnat. Využití evropské solidarity – ale je nemravný požadavek Irska, aby se jim sponzorovaly nízké daně.

Finanční krize přerostla v ekonomickou krizi, a ta v krizi státu – stejné banky, kterým stát pomáhal před krachem, nyní státu vyčítají, že je zadlužen! Je třeba odmítnout politiku zredukovanou na účetnictví.

A pak je tu riziko xenofobie – kdo má nárok na sociální stát? I přistěhovalci? Pravicoví populisté mohou objevit zajímavou agendu v tom, že budou bojovat za sociální stát „jen pro naše“.

V krizi se začaly víc používat politické nástroje strachu a naléhavosti. Když se ještě za Bushe chystala první pomoc americkým bankám a ministr financí Paulson přišel do Kongresu požádat o 800 miliard dolarů, předložil návrh, který měl pouhých 2,5 stránky. Máte strach, tak nám dejte všechny peníze, a my se postaráme.

Jak bránit myšlenku sociálního státu? V 19. stol byla pravice obráncem statu quo a levice zastáncem společenského pohybu. Nyní je riziko, že se to obrátí. Levice by se neměla stát obětí konzervatismu, varuje Rupnik. Nesmí se vycházet z teze: Je to ztracené, ale s levicí to bude mizet pomaleji.

Udržíme sociální stát? Ano, pokud jej budeme schopni zreformovat. Reformy lze prosadit, jen když budou spravedlivé. Třeba americké banky, do kterých stát tolik nasypal, měly loni historicky nejvyšší zisky, a taky nejvyšší bonusy – i po odečtu pokut za podvody, které málem položily světový finanční systém.

Jsou sféry společnosti, které nemohou podléhat jen logice trhu – zdravotnictví, školství … Tržní hospodářství ano, tržní společnost ne, vystřihl nakonec heslo Rupnik.