Sofie hostila mezinárodní konferenci o South Streamu

Evoluce South Streamu v kontextu vývoje evropské energetiky

Přestože příprava a vyjednávání o plynovodu South Stream trvala řadu let, podařilo se dojít ke společnému konsenzu a výstavba byla slavnostně zahájena v loňském prosinci. Plynovod by tak měl být dokončen během tří let a bezpochyby nese řadu „nej“. Zemní plyn, který bude dopravován potrubím z Novorossiyska (terminál Beregovaya) do bulharské Varny, dále pak skrz Srbsko a Maďarsko do jižní Evropy povede ve své první části pod hladinou Černého moře a to v neuvěřitelné délce 925 kilometrů! Kromě této technologické výzvy musíme také zmínit nové obchodní příležitosti a to zejména v oblasti společných zájmů jak z hlediska evropských importérů, tak zájmů Ruska na zvýšení přidané hodnoty při využití vlastních přírodních zdrojů. To je zřejmé již v mezinárodním konsorciu South Streamu, kde ruský Gazprom vlastní 50% a hraje hlavní roli z hlediska dodávek zemního plynu. Dalších 20% pak má státem vlastněná italská ENI, po 15% pak německý Winterhall a francouzské EDF. Projekt za 15 miliard EUR, který by měl být dokončen v roce 2017, tak v plné kapacitě může dopravit neuvěřitelných 63 miliard metrů krychlových zemního plynu ročně!

Výstavbu South Streamu jednoznačně pozitivně ovlivnila krize mezi Ruskem a Ukrajinou, která započala v roce 2006 a vyústila až v přerušení dodávek zemního plynu přes Ukrajinu v roce 2009. Vzájemné neshody permanentně ohrožovali dodávky zemního plynu do poloviny Evropy. V konečném důsledky pak překreslily „plynovou mapu“ Evropy.

Je ovšem méně známé, že Česká republika, která se tímto sporem během svého předsednictví v EU intenzivně zabývala, nebyla na rozdíl od řady jiných států ohrožena nedostatkem zemního plynu díky dostatečným rezervám zemního plynu v podzemních nádržích. A to právě proto, že jsme si vždy byli vědomi skutečnosti, že závislost na jednom zdroji je riskantní.

Krize v roce 2006 nicméně výrazně ovlivnila evropskou energetickou bezpečnost a urychlila hledání společného řešení. Kromě toho také znamenala obrovský impuls pro zvýšení energetické efektivity, která vzrostla s rozvojem technologií pro nízkoenergetické a pasivní domy. Zvýšil se zájem o nové zdroje energie, přesto však zemní plyn stále patří mezi preferované zdroje. To podpořilo debatu o projektech snižujících teritoriální risk a změnu dopravních cest. Tak byl vystavěn nejprve North Stream, vedoucí pod Baltským mořem. Tehdejší premiér Topolánek pak usilovně podporoval projekt Nabucco, který by vedl zemní plyn přes Kavkaz a Turecko. Oba tyto projekty (Nabucco je již zřejmě minulostí) však měly i své nespokojené sousedy - ať už to bylo Polsko v případě North Streamu nebo Rusko v případě Nabucca. 

South Stream je tak další cestou, ale ani tento velkolepý projekt neznamená vítězství. Celosvětová energetika zažívá neustále řadu změn a výzev. Ať už se jedná o velký nárůst těžby břidlicových plynů v USA nebo množství alternativních zdrojů zejména větrných farem a solárních elektráren v Německu, které paralyzují energetickou výměnu a obchod s energiemi jako takový. V kontextu nejen těchto výzev, změn, ale i například poklesu spotřeby energií, je např. v České republice velmi složité dělat zásadní rozhodnutí v oblasti velkých investic do energetiky – a s tím samozřejmě souvisí i otázka rozšíření jaderné elektrárny Temelín. 

Přes všechny otazníky nad dalším vývojem celosvětové energetiky je zřejmé, že projekt South Stream je nezbytným a významným mezinárodním projektem. Pro jeho dobrou službu je ale nesmírně důležité vyjednat dobré ekonomické podmínky. Jen od základu precizně vystavěný projekt v širokém konsenzu mezi zapojenými státy se může stát jejich dobrým služebníkem a ne strašákem jak se už mnohokrát v minulosti v této oblasti stalo.