Petr Dimun: My všichni nepřizpůsobiví

Dnes je to ovšem horší. Ztratili jsme všichni autoritu, kterou potřebujeme, abychom byli odvážní. Přizpůsobit se je totiž jednoduché. Být odvážný, to už chce kuráž a sebedůvěru.

Nedávno proběhlo médii video, které to ilustruje: mladíka surově ztloukli zloději v metru a nikdo se ho nezastal. Přitom on sám nebyl okraden, bojoval proti Zlu, ale všichni okolo se … přizpůsobili. Odskočili, pozorovali, nastoupili a odjeli jinam se … přizpůsobit.

Ano, byli to Romové, kdo okrádali. Ale ti, co okolo stáli a dívali se, když se ten mladík někoho zastal, uskakovali, když ten se zloději bojoval, a pak se odtáhli, když volal o pomoc, to byli všichni ti „přizpůsobiví“. Všichni dělali, jako že nikoho nevidí… To nebyli, dámy a pánové, Romové, co se zachovali jako svině. Toto jsme byli my. My všichni takzvaně „přizpůsobiví“.

My, „přizpůsobiví“, co chceme Romům říkat, že jsme lepší. Podívejte se na to video, jak se chovají ti nepřizpůsobiví a jak se chováme my, přizpůsobiví, a pak vám ten termín začne mrznout na rtech.

Ano, mluvíme-li o „nepřizpůsobivých“, pak je odsuzujeme, všichni padáme do peřin té báječné jistoty, že jsme dav. Jsme ti, co se přizpůsobili. Jé, spadl nám kámen ze srdce, mluvíme o „té chamradi“ tak, aby nám konečně všichni rozuměli: jsou to prostě „nepřizpůsobiví“. A my jsme se naopak přizpůsobili.

No jo, přizpůsobili jsme se. Dokonale.

Až tak, že některé věci nám už nedochází. Jsme prostě ti, co se přizpůsobili.

Proč ne. My, přizpůsobiví, jsme se v roce 2010 vrhli do voleb se jménem „Změna“ a výsledek je … no, jaký je.

My, přizpůsobiví, jsme volili holky z kalendáře Věcí veřejných, protože jsme věřili, že … Čemu vlastně?

Ti „echt“ přizpůsobiví, taková ta pravicová, antiparoubkovská elita, umělci, pražští intelektuálové, kavárenští povaleči, co mávají perem přesvědčivě jen tehdy, když chtějí ulovit holku na baru, a také drtivá většina novinářů, volila stranu, která má v čele člověka, kterého do té doby nenáviděli. Ale přizpůsobili se, když dal do čela „fangli na tingltangli“.

Včera to byl Paroubek, dnes je to Bárta, zítra to budou Romové.

Společnost, která se definuje nepřítelem, je odsouzena k zániku.

Nejhorší lidská vlastnost je pokrytectví. Všichni se dnes rozčilují nad Kalouskovo fackou jednomu mladíkovi, který měl odvahu. Ale když duo Kalousek-Schwarzenberg mydlilo ve volbách 2010 nás všechny hlava nehlava, to jsme se všichni, spokojeně, tak nějak obývákově, svěřili mediálnímu davu.

Volby 2010: „Ty seš s Paroubkem? Fuj!“

Rok poté: „Jsou to dnes ale kurvy!“

Přizpůsobit se je prostě jednodušší. Připojíte se k davu, k emocím, k takovým těm líbivým blbinám, co nám, Čechům, asi sedí.

Házíme vajíčka po tom, kdo nás varuje před tím, co dnes nastalo a pak hledáme složitá řešení, které je nasnadě.

Ale to je daň za „přizpůsobení se“. Fuj!

Dámy a pánové, buďme všichni rádi, že jsou na světě ještě nějací ti, co se nechtějí přizpůsobit. Buďme všichni rádi za nepřizpůsobivé, protože jinak bychom byli už všichni – minimálně od nástupu heydrichiády – „přizpůsobeni“.

A propos, průpovídky - typu „ty to neznáš“, „tobě se to říká, když s nima nežiješ“, „ty pražáku“ a podobně – beru s nadhledem. Seděl jsem totiž ve školní lavici několik let s Milanem Čokou, za mnou byl dvoumetrový romský mlčenlivák Srp a když mne, jako jiného, protože nepřizpůsobivého, tlustého a čtivého, mydlil bílý výrostek Kašpar s dalšími velmi přizpůsobivými kolektivu, ti dva se mne vždy zastali. Díky, pánové. Dnes vám to oběma v málu, co mohu, vracím. Díky za to, že jste tehdy byli, takzvaně „nepřizpůsobiví“. Jsem také.