Petr Dimun: Kauza Škárka - Nezatoužil Pospíšil po Nečasově premiérském křesle?

Pokud bychom měli hodnotit Babákovy výroky jen na základě zatím poněkud absurdní kauzy s možným uplácením Škárky, pak pocitově musí každý rozumný člověk dát spíše za pravdu Jiřímu Pospíšilovi. Je tu však několik zásadních ALE, která dávají Babákovým obviněním smysl a otevřou před námi možná velmi dobře rozehranou šachovou partii o post premiéra a podobu vlády jako celku, která má zatím jedinou chybu: byla vyzrazena. I proto se zaktivizoval ke stranické politice dosud většinou mlčící Pospíšil a vehementně opakuje slova o absurditě, počínání beze smyslu a hlavně o loajalitě své a plzeňské ODS vůči premiéru Nečasovi.

Pospíšilův Dalík

Pro správné pochopení dějů je třeba si nejdříve připomenout, kdo je kdo v této mocenské partii.

Ačkoliv se Jiřímu Pospíšilovi podařilo vytvořit ve veřejném mínění aureolu druhého pana Čistého a člověka, který byl zvolen díky svému odporu k tzv. kmotrům, vděčí za svoji stranickou a následně i politickou kariéru jedinému muži: Romanu Jurečkovi. Byl to právě Jurečko, s jehož vydatnou pomocí ovládl plzeňskou ODS a díky jehož dohodám s jinými „kmotry“, v čele s Patrikem Oulickým, byl Pospíšil zvolen na posledním kongresu ODS místopředsedou strany. Své vztahy s Jurečkem Pospíšil sice nezapírá, ale jak popisují svědci, je mu vždy velmi nepříjemné, je-li s tímto mužem v pozadí spatřen na veřejnosti. Své vazby pak před novináři relativizuje, těm bližším se pak svěřuje s tím, že přeci ví, jak to v politice chodí a že jen čeká na správnou chvíli, aby se Jurečka zbavil. Je-li to pravda, anebo jen obvyklý Pospíšilův alibismus, těžko soudit. Leccos může dokreslovat příhoda, kterou mám z vlastní zkušenosti. Jurečko byl rodinným přítelem pražského hoteliéra Vlastimila Dvořáka, na jehož akce také docházel. Několikrát se tam s ním objevil právě i Jiří Pospíšil, který si ovšem dával bedlivý pozor, aby s ním nebyl zachycen na žádném snímku a nemnoha přítomným novinářům pak vysvětloval, že na akci přišel náhodou a už se tam nikdy neobjeví. Objevil, ale měl štěstí, že jsem to nepovažoval vůči společnosti za slušné, abych na to novináře opět upozorňoval.

Jisté je, že Jurečko s ním trávil i dovolenou v Toskánsku a to v době, kdy vypukla tzv. aféra Monte Argentario. Jurečko se také dostal na plzeňská práva, a to na odvolání a v době, kdy byl Pospíšil na fakultě aktivní. Když na to novináři přišli, Pospíšil jako děkan pouze vyzval Jurečka k přerušení studií a ačkoliv to Jurečkovi trvalo celý rok, než tak učinil, byl to jediný krok v této věci, který Pospíšil udělal. Pospíšil, který jinak vynakládal nesmírné úsilí na rozkrytí neduhů plzeňských práv, také neučinil nic pro to, aby se vyšetřilo, kam se ztratily dokumenty o jeho přijetí.

O Jurečkově mimořádném vlivu na Pospíšila vypovídá i to, že se v justičních kruzích rozšířila informace, kdy je to právě Roman Jurečko, který měl Pospíšilovi doporučit na funkci nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Autor tohoto článku pak byl svědkem opakovaných tvrzení různých podnikatelů, že Roman Jurečko Zemana „vodí“, a když chce někdo něco na NSZ, musí se vydat za Jurečkem. Osobně jsem zvyklý na podobné zkazky, a to i z vlastní zkušenosti a neberu je proto – na rozdíl od některých „investigativních novinářů“ – vážně. Kdyby mi to ovšem nepotvrdilo na sobě nezávisle i několik vrcholných politiků ODS, kteří to slyšeli přímo od Jiřího Pospíšila. Kombinace zdrojů – špičky justice, podnikatelské prostředí a politici ODS – už mne vede k závěru, že tomu tak může opravdu být. Ale opět – může se jednat jak o skutečnost, tak o obvyklý projev alibismu Jiřího Pospíšila, díky kterému se naučil přežívat ve vysoké politice s vlastnostmi, kterými disponuje.

Jiří Pospíšil je mistr v přetvářce a politickém marketingu. Když například v roce 2004 v listopadu v Poslanecké sněmovně odmítal návrh ministra spravedlnosti na uzákonění trestní odpovědnosti právnických osob, používal argumenty jako neúčinnost v boji proti korupci či nesystémovost, protože se připravuje nový trestní zákon, kde by to mělo být primárně ošetřeno. Smetl ze stolu také argument, že ČR je poslední stát v EU, která nemá trestní odpovědnost právnických osob zavedenu. Když už jako ministr spravedlnosti předkládal nový trestní zákon, trestní odpovědnost právnických osob v něm chyběla. V Nečasově vládě se z něj stal naprostý obhájce zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a jaké argumenty používal? Jedná se prý o zásadní nástroj v boji s korupcí a fakt, že ČR je poslední zemí v EU, která nemá trestní odpovědnost právnických osob zavedenou… Jiří Pospíšil prostě sází na to, že buď jsou mu novináři nakloněni, anebo že jsou to jen lidé a zapomínají, co říkal či dělal před rokem, natožpak před lety několika. Nechávám stranou jiné důvody novinářské anamnézy.

Podobně mu prošlo například i to, že bez jeho souhlasu by nebyl z funkce odvolán ani Ivo Ištván či krajský státní zástupce Jakovec, tedy že se mohl kdykoliv proti těmto změnám v soustavě státního zastupitelství postavit a jako politik tomu čelit. Místo toho k tomu dal svolení a dnes si hraje na hrdinu, který vrací tyto lidi do svých funkcí a vinu svaluje na jiné.

Jeho schopnosti měnit pružně názory si všimli už i jeho bývalí spojenci na právnické fakultě v Plzni, konkrétně například předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa. Ten dokonce nedávno pro speciální přílohu Lidových novin Právo a justice prohlásil, že „změny názorů pana Pospíšila považuje za skandální“ a že jej vyzval, ať se již do věcí fakulty neplete. Pobouřilo jej, že se Pospíšil měl angažovat proti zvolení Karla Eliáše děkanem a ostatní jeho bývalí spojenci zase došli k závěru, že post děkana pouze využíval pro svoji prezentaci v médiích a politickou kariéru. Je smutné, že přes tato svědectví se stále najdou novináři, kteří Pospíšila stále spojují s pozitivním vývojem na plzeňské právnické fakultě, a přes tato svědectví důvěryhodných osob píšou o Pospíšilovi jako o člověku, který kandidaturu Eliáše podporuje a „bojuje proti zlořádům“. Ale o novinářské kamarile Jiřího Pospíšila ještě bude řeč.

Spřízněni zradou

Jiří Pospíšil byl také mezi těmi, kdo první zlomili hůl nad Mirkem Topolánkem po jeho výrocích pro časopis LUI. Ačkoliv po jeho odchodu z čela ODS veřejně říkal, že kdyby Topolánek opět sestavoval vládu, pak - dostal-li by on nabídku na ministra - nepřijal by ji od něj, všichni, kdo ho znali z dob Topolánkova předsednictví a premiérování, vytahovali pomyslné igelitové pytlíky k vykonání té nejnutnější potřeby. Znám několik lidí v justici, kteří byli svědky toho, jak v prvních měsících roku 2009 u nich Pospíšil žádal (a to je příliš emotivně neutrální slovo) zastání, protože se doslechl, že spolu s Alešem Řebíčkem se má z vlády poroučet i on. Většině z nich pak bylo po této zkušenosti s Pospíšilem trapné, když z úst svého ministra četli věty, o nichž věděli, že nejsou pravda a že kdyby Topolánek byl opět premiérem, Pospíšil by se o funkci v jeho vládě přímo pral.

Tato zrada a spojení s některými kmotry jej sblížilo – jak jen to u těchto obou složitých povah šlo – s Alexandrem Vondrou, jehož názorový obrat na Topolánka vyvolal u mnohých kmotrů ODS takovou „úctu“ a „sympatie“ k naprosté bezskrupulóznosti, že mu dali svoji podporu na místopředsedu strany. Oba se stali před kongresem spojenci a díky kombinaci vnějších i vnitřních okolností, včetně akutního nedostatku jakýchkoliv mediálně důvěryhodných osobností v ODS, dosáhli do té doby pro ně vzdálených postů ve vedení strany. Vedle společných vlastností – alibismus a mimořádná schopnost vytvářet okolo sebe mýty – je spojila ještě jedna věc: zrada na Mirku Topolánkovi, člověku, který je na svých zádech vynesl, a tedy eminentní zájem na rozprášení jeho zbylých spojenců uvnitř ODS. Oba jsou si totiž moc dobře vědomi, že jakákoliv restaurace poměrů by je smetla z piedestalu bojovníků proti kmotrům, a mávnutím okamžiku by se z naděje ODS stali zrádci a podrazáci. Jen moc a funkce jim zaručuje kontrolu nad svým mediálním obrazem.

Spříznění novináři?

Je otázkou, zda je to jen náhoda či je v tom něco hlubšího, že oba dva spojuje ještě něco dalšího: jistá část novinářů, především v MFD a LN. Ačkoliv je již zřejmé, že Alexandr Vondra byl zvolen i díky dohodě s Patrikem Oulickým, s nímž nadále pravidelně komunikuje, novináři MF Dnes stále píší o Vondrovi jako o bojovníku s kmotry ODS a představiteli té části strany, která kdyby padla, tak uvolní místo vládě kmotrů. Ti stejní novináři jsou také pravidelnými autory exkluzivních článků o dění na plzeňské právnické fakultě, které se nesou - v rozporu s výpověďmi aktérů - stále v duchu „hodného zachránce fakulty“ Pospíšila vs. ti ostatní. A ‚ti ostatní‘ jsou ti, co s ním nesouhlasí a ti, co s ním nesouhlasí, jsou automaticky „Kindlovci“. Nevím, jak se třeba předsedovi Nejvyššího správního soudu Baxovi tohle škatulkování čte, ale za „kindlovce“ jej lze, vzhledem k tomu, že Pospíšilovi dlouhou dobu pomáhal udržet se v čele fakulty, považovat jen stěží.

Pokud by člověk věřil bezmezně náhodě, pak nesmí číst Babákovi mezi řádky jeho vyjádření, že Škárka vynášel všechny interní záznamy z jednání poslaneckého klubu VV, které – na potvoru - publikovali stále ti stejní novináři MF Dnes, kteří píší tak příznivě v rozporu s fakty o Jiřím Pospíšilovi ohledně právnické fakulty v Plzni či o Alexandru Vondrovi a jeho roli kauze ProMoPro. Prostě náhoda.

Saša a Mazlík – pretendenti na premiéra?

Jak „Saša“, jak se žoviálně přezdívá u jeho stoupenců Vondrovi, tak „Mazlík“, jak zase přezdívají jeho podřízení Pospíšilovi, opakovaně prokázali, že jsou to politici bez ohledu na vděčnost či přátelství. Vondra už jednou vystartoval, v kauze Pavla Drobila, po metě nejvyšší a domlouval s Věcmi veřejnými své premiérství. Kdyby Drobil postupoval stejně, jak činí Vondra v kauze ProMoPro, a držel se funkce zuby nehty, byl Vondra připraven na Nečasovo svržení. Svoji taktiku dokonce domlouval online s vedením Věcí veřejných, což vedlo Nečase k nutnosti vyvolat jeho veřejný slib věrnosti.

Pak přišla kauza ProMoPro a Vondra už nemůže pomýšlet na premiérský post – bojuje o samu svoji politickou důvěryhodnost a setrvání ve vládě. Kdo jiný po něm má jakž takž politickou zkušenost a podporu alespoň části kmotrů? Jiří Pospíšil.

Kdyby se mu podařilo získat část poslaneckého klubu Věcí veřejných, respektive, pokud by jeho lidé dokázali od VV odtrhnout alespoň 7 poslanců, pak se jeho síla v ODS znásobí. Může začít vyjednávat jak s TOP09, tak s ČSSD o novém složení vlády, v jejímž čele by stanul.

A jak znám Jiřího Pospíšila a jeho novinářskou kamarilu, byla by to v jeho podání zcela nová éra, v níž by se zapomnělo na to, že je politikem od roku 2002 a jak říkal Winston Churchill – tehdy přece říkal pitomosti.

A propos: Kdyby to z článku nebylo všem jasné, pak vše, co chce a dělá Roman Jurečko, je s posvěcením a souhlasem Jiřího Pospíšila.