Pád Itálie

Nejde jen o pravomoci na úrovni německého kancléře, ale jde zejména o možnost rozpouštět parlament premiérským rozhodnutím. To nutně muselo vystrašit všechny. I část Renziho vlastní politické strany, Demokratické strany Itálie.

To, že se o politický pád Renziho vlády snažily také další politické strany typu Hnutí pěti hvězdiček, Berlusconiho strany a Ligy Severu, je celkem pochopitelné.

Renzi udělal stejnou politickou chybu, jaké se před více než rokem svým rozhodnutím o uspořádání referenda ve věci odluky velké Británie od EU dopustil britský prezident Cameron. Camerona čekala politická smrt. Renzi, a zejména jeho strana, jsou naštěstí v lepší politické kondici, takže je možné očekávat, že koalice, kterou Renzi po vítězných volbách před časem vytvořil, může pokračovat bez Renziho dál, a to až do termínu řádných parlamentních voleb.

To by žádoucím způsobem stabilizovalo situaci v Itálii, kde zejména bankovní sektor je velmi silně ohrožen toxickými aktivy, jejichž výše se odhaduje až na 280 miliard eur. Okamžitou pomoc, kterou několik italských bank potřebuje, lze odhadnout na cca 40 – 50 miliard eur, tedy v přepočtu do korun nejméně jeden bilion korun. To znamená téměř roční příjmy jednoho státního rozpočtu České republiky.

S ohledem na vysokou zadluženost Itálie, na úrovni cca 133,5 % HDP, je samozřejmě takovýto vývoj v Itálii velmi fatální i pro stabilitu celé EU. Ale zdaleka nemusí být beznadějný. Je řešitelný i politicky, jak jsem naznačil.

Jiří Paroubek