Jiří Paroubek: Je až tak důležité, kdo bude prezidentem?

Schválení změny ústavy, které otevřelo cestu přímé prezidentské volbě, beru jako jistou satisfakci pro politiku, kterou jsem od roku 2005 uskutečňoval. Pokud jsem působil v čele nejsilnější politické strany v zemi, prosazoval jsem vždy tuto přímou volbu. A to tak, že zůstala jako (pro mnohé sociální demokraty nepříjemný) programový závazek z časů mého vedení dodnes. Při jednání v poslanecké sněmovně bylo vidět, jak silně přímá volba prezidenta řadě dnešních lídrů sociální demokracie vadí. Nicméně poté, co vedení ČSSD pochopilo, že je tento postoj u voličů může poškodit, složilo zbraně a přímé volbě již nebránilo.

V každém případě je ale prezidentská volba novým jevem na české politické scéně, který dnes zaměstnává (zatím jen) novináře více, nežli je zdrávo. Už se ostatně vyrojil celý peloton uchazečů o prezidenství a rozjitřená mysl řady novinářů protřepává neúnavně, ale silně předčasně jejich šance.

Co je ovšem nejzajímavější na všech sociologických analýzách, které v této souvislosti vznikají, je to, že lidé chtějí nestranického či dokonce nadstranického kandidáta. Straničtí kandidáti nebudou mít na růžích ustláno, významná část veřejnosti na ně bude hledět s nedůvěrou. To je více či méně reakce na prezidentství V. Klause, který pravidelně překračuje své pravomoci dané mu ústavou a je přitom vnímán jako politik vzešlý z jedné ze dvou největších politických stran. V přímé prezidentské volbě prohrají především všechny parlamentní politické strany a jejich straničtí kandidáti.

Viděl jsem vždy přímou volbu prezidenta jako nástroj posilující zájem lidí o veřejné záležitosti. Po posledních volbách do poslanecké sněmovny, jako nikdy předtím - přes volební vítězství ČSSD – dominují ve sněmovně a tedy i ve vládě pravostředové strany. Zejména Věci veřejné měly před volbami spíše levostředový program, který ovšem po volbách s naprostou lehkostí odložily. A začaly podporovat zcela protilidové, asociální zákonodárství. Před volbami média vůbec nepřipustila věcnou debatu o skutečných problémech české společnosti. Dinosauři a Řecko, to byla ta nosná a iracionální témata debaty před volbami. Teď máme vládu, která zemi vláčí do marasmu korupce a hospodářství ke stagnaci.

Nepochybuji o tom, že i v přímé prezidentské volbě nejspíše nezvítězí ten nejlepší, ale zvítězí kandidát s nejlepším marketingem. Řada lidí lomí rukama v obavách, že vyhraje marketingový kandidát typu T. Okamury. A přičítá to za vinu přímé volbě. Nemyslím si to. Pan Okamura je natolik soudný, že ví, jaké jsou jeho politické a lidské limity a nebude ani kandidovat. Čeští voliči volili ve sněmovních volbách v květnu 2010 nešťastně a proti svému zájmu velmi pravděpodobně tak tomu bude pro tentokrát i v přímé prezidentské volbě za necelý rok.

Je to ostatně totéž, jako v referendech pořádaných ve Švýcarsku, ve kterých jsou tu a tam velmi kuriózní výsledky. Předností demokracie oproti totalitě je ovšem to, že po čase (i u referenda) může být repete. Opakování. Nepochybuji o tom, že již v příštích volbách do sněmovny v roce 2014 se lidé budou rozhodovat podle svého (především) ekonomického zájmu a ne podle toho, co jim nakukají „celebrity“ a média.

Vidím každé volby jako součást nekončícího zápasu o emancipaci českého občana. Přímou volbu prezidenta vidím v této souvislosti jako krok správným směrem, i když se prezident napoprvé zrovna nemusí povést.