Ladislav Žák: Šmíra…

Jednání evropských politických elit o čemkoliv je zásadně provázeno dramatickými okolnostmi. Vše se odehrává v nějakém zvláštním režimu, když nikoliv jinak, tak alespoň v noci. Je to výhodné proto, že je možné cpát večer do primetime televizních programů stále více aktualit, barevných zpráv na liště a dalších dramatických vstupů. Vždy jde zásadně o poslední, úplně poslední, ultimativní, definitivně poslední či úplně definitivně poslední možnost, jak se na něčem dohodnout. Přitom je to celé naprostý nesmysl, protože na termínu toho, či onoho „dedlajnu“ se dohodli titíž ochotníci, a tudíž pro ně také není žádný problém takový termín také změnit.

Zcela ochotnické představení, které snad nedosahuje ani úrovně primitivních reality show, je poslední ochotnický „špektákl“ kolem Řecka. Celé je to absolutní nesmysl, protože je jasné, že Řecko nikdy nic nikomu nezaplatí a zároveň ho není možné z eurozóny vyhodit, protože by mohlo vyjít najevo, jak a proč se tam vůbec mohlo dostat. Nejde o to, jak to celé nakonec dopadne, jde o to příšerně pitomé celonoční představení, které končí legendou o hrdinném příběhu o strýčkovi Donaldovi, který svou hrudí zatarasil východ a donutil tetu Andělu k dohodě. Je to tak pitomé, že červená knihovna je proti tomu vědecký spisek. Ale jako „finis coronat opus“ se nad tím vším vznáší sdělení ochotnického ansámblu, celé té uhnané strhané a upocené šmíry, že Řecko musí do středy, tedy do cca 60 hodin, přijmout zásadní reformy. Mimo jiné důchodovou a rozpočtovou a souhlasit se ztrátou národní suverenity. Tomu přece nemůže nikdo věřit, a pokud ano, měl by se léčit. Připomíná to legendární vtip o tom, jak se v SSSR po sdělení, že bude za tři dny konec světa, rozhodli splnit pětiletku do tří dnů… Nikdy bych nevěřil, že mi to někdy bude předloženo k uvěření jako součást skutečnosti.

Nejde o nic jiného, než jak Řecku vystřelit další peníze a odklonit je do těch správných kapes, včetně řeckých, protože ti správní Řekové v tom „špektáklu“ jedou od začátku a proto jejím také jedno, co se se jejich zemí děje, protože tam jezdí tak dvakrát do roka na svátky. Asi to za tu noc ochotnického divadla a ukazování unavených masek voličům těm ochotníkům stojí, ale znovu je třeba se ptát, co se stane, když dojde na nějaký skutečný problém. Také ji vezmeme a zpracujeme na ochotnický kousek…?!? Také si po posledním mravoučném veršíčku řekneme, „dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila“ a půjdeme do práce vydělávat na daně pro ochotníky uklidněni tím, že to za nás někdo odpracoval.

Je důležité si uvědomit, že to, co nazýváme evropská politika, stále více tenduje k podobě reality show. V některých pasážích ale začíná to, co je nám předkládáno, připomínat politické procesy padesátých let, kdy jsou nám pod mediálním a politickým tlakem, lehce vyděšeným z důsledků nějakého scénáře, předkládána předem naučená vystoupení, a tak se reality show začíná blížit „šmíře“, ovšem navoněné a zasazené do palácových kulis.

Pro spravedlnost je nutné uvést, že kromě subjektivní touhy efektivněji manipulovat voliči, je tu jeden objektivní moment. Jde totiž o to, že pokud chce EU přijmout jakékoliv politické rozhodnutí, musí tak činit v chaosu, stresu a potmě, protože klidná jednání by byla paralyzována neustálou cenzurou a autocenzurou toho, zda politici někomu příliš neustoupili, protože to by jim doma mohlo zlomit vaz. To je systémová chyba. Stavy nejvyšší nouze byly uměle nastolovány tak dlouho, až se z této prvotní manipulace stal prostě formát, který dal prostor k manipulacím vyššího řádu s evropskými občany v míře nebývalé.

Naskýtá se otázka, kdo píše scénáře téhle šmíry…?!? A druhá, a co se děje doopravdy…?!? Jsou to ještě ochotníci nebo už to jsou paňácové, loutky… Není to už spíše černé divadlo…?!? Já sám se těším na to a zároveň se toho i obávám, že zanedlouho budou tyto otázky zbytečné… Bubliny prasknou…