Jiří Paroubek: Vidí české politické elity (a publicisté) svět realisticky...

Dnes Špidla tvrdí, že byl do situace vmanévrován manipulací V. Havla a A. Vondry. Ale vláda se přece mohla vzepřít. Špidlovi to sice vyneslo návštěvu v Bílém domě, ale to je tak asi všechno. Dobrodružství Američanů v Iráku, podporované i naší zemí, přineslo ohromné vojenské výdaje na straně USA a zemí koalice ochotných. Ale také ztráty životů vojáků intervenčních vojsk a velké geopolitické posuny v oblasti Perského zálivu.

Není pochyb o tom, že dnešní vláda v Bagdádu má sice žaludek umístěn ve Washingtonu, ale srdcem a hlavou je u svých šíitských bratří v Teheránu. To by Saddám nikdy nedopustil. Samozřejmě nechci tohoto někdejšího zločinného vůdce Iráku glorifikovat. Ale Saddám by prostě Irán držel v šachu. Problém je v tom, když politiku na vysoké úrovni dělají lidé, kteří nevědí, jaký tah přijde po tahu A a B a že po tahu C a D přijdou ještě další tahy.

Dnes jsme v podobné situace ve vztahu k Rusku, ale také k Číně. Radikální český senátor Oberfalzer přirovnává Olympijské hry v Pekingu v tomto roce k olympiádě v nacistickém Německu v roce 1936. Nevšiml jsem si, že by Čína dnes měla podobné revanšistické záměry jako Hitlerovo Německo v roce 1936, které chtělo překreslit – třeba i násilně – mapu Evropy a vlastně celého světa.

Zahlédl jsem tu a tam v českých médiích také, že i Putin bývá přirovnáván k Hitlerovi. To je nejen pitomé, ale je to také šílené neodpovědné, pokud takto nějaký politik mluví. Mluvit o appeasementu v situaci, kdy je potřeba řešit potenciální krizovou situaci jednáním a hledáním kompromisu, je stupidní. Přirovnání k Hitlerovi vsak jednaní prakticky vylučuje. 

Ukrajina ale není ani členskou zemí EU a není ani zemí NATO. Je zkorumpovanou zemí, které vládnou oligarchové. Je zemí, která má hluboký demokratický deficit a v politice státu hrají stále větší roli síly, které se odvolávají na nechutné stránky historie Ukrajiny, především na Banderu a účast banderovců a dalších hrdlořezů na genocidě Rusů, Židů, Poláků, ale také třeba Čechů v oblastech Ukrajiny se smíšeným obyvatelstvem.

Stále opakovaná tvrzení o přibližující se ruské invazi na Ukrajinu už část politických elit a komentátorů bere jako axiom. Tedy jako věc, o které se již nediskutuje. Pokud je na rusko-ukrajinské hranici z ruské strany umístěno cca 100 tisíc vojáků, stačilo by to možná k podpoře ruských separatistů v quasistátech, které si vytvořili na východě Ukrajiny, pokud by ukrajinská armáda chtěla tato území znovu přivtělit k Ukrajině. Ale zcela nepochybně by nestačila na masivní invazi na Ukrajinu anebo dokonce k obsazení klíčových center této země.

Je to podobné jako tvrzení, že Čína plánuje invazi na Tchaj-wan, jako by to bylo na pořadu dne už zítra. Čínské námořnictvo ani nemá dostatečný počet plavidel pro uskutečnění výsadku své armády na Tchaj-wanu, podobného tomu, který byl uskutečněn v Normandii v červnu roku 1944. Kromě toho Čína může s řešením „tchaj-wanské otázky“ v klidu počkat až na výsledek některé z demokratických voleb, které se uskuteční na Tchaj-wanu a v nichž jednou zvítězí kandidát Kuomintangu, tedy Čankajškovy strany. Kuomintang totiž sdílí názor Pekingu na to, že Tchaj-wan je integrální částí Číny...

Čínská státnost trvá nepřetržitě přes 2200 let. To je jako kdyby římské impérium přetrvalo až do těchto dnů. Číňané se naučili čekat. Je jim tedy v zásadě jedno, jestli budou čekat na spřátelenou vládu v Tchaj-peji pět anebo deset let. Nepotřebují uskutečnit na ostrov žádnou invazi. Ale to, co chtějí jednoznačně, je, aby tchaj-wanská vláda snad nepropadla iluzi, že by mohla vyhlásit nezávislost tohoto ostrova na Číně. To by konec konců bylo i v rozporu s literou a zejména duchem Šanghajského protokolu, podepsaného americkým prezidentem Nixonem a čínským předsedou Moa-ce-Tungem v roce 1972.

Dnešní kampaň v denním tisku má zřejmě vytvořit (možná objednaný) tlak na Fialovu vládu, aby přistoupila po vzoru anglosaských států k politickému bojkotu Zimních olympijských her v Pekingu.

Česká pravice prostě chce ukázat, jak věrným spojencem USA je. Já bych spíš našim pravičákům doporučil, aby se podívali na to, jak chce v této věci postupovat německá a také francouzská vláda. Myslím, že politické a ekonomické priority těchto zemí jsou nám blíže nežli priority Spojených států.

Konec konců na úspěchu německého exportu, zejména exportu automobilů do Číny je závislý také český průmysl a desítky subdodavatelů náhradních dílů a komponentů do aut, která jsou sestavována v německých automobilkách. Ale zas na druhé straně, pokud se schováme za široká záda Německa, tak tam na nás z Číny nikdo ani nedohlédne, že... Náhradní díly v německých autech jsou konec konců anonymní.

 Pokud česká vláda půjde touto cestou, tedy cestou politického bojkotu ZOH v Pekingu, vydá se na podobně bludnou cestu, jako kdysi čs. komunisté, kteří s radostí otevírali v Praze za hezkého počasí deštníky, když v Moskvě začalo pršet.

Osobně soudím, že politika do sportu nepatří. A vytvářet hysterii např. v tom, kterak se čínská vláda probourává přes jakýsi software, který bude nabízen do mobilů účastníků ZOH do soukromí těchto účastníků, jsou nehorázné hlouposti. K čemu by takové informace čínskému politbyru v Pekingu byly?

Mám-li být upřímný, očekával jsem, že k politickému bojkotu ZOH se přidají největší političtí spojenci Washingtonu ve střední a východní Evropě, tedy Poláci. Polský prezident Duda však na slavnostní zahájení her, kterého bude přítomen také generální tajemník OSN, jede. Také proto, aby se sešel s čínským prezidentem Sim. To je ukázka realismu, který polský prezident, nepochybně s vědomím své mateřské konzervativní politické strany, zvolil.

Gesto anglosaských velmocí, kterým jen zostřují svůj dlouhodobý zápas s Čínou, bude tedy omezeno jen na úzký okruh států. Možná, že se dá přímo mluvit o izolaci, do které se tyto země v mezinárodním měřítku dostanou. Řekněme si upřímně, větší část států světa nesdílí představy Američanů a také Evropanů o ideálním politickém režimu v té které zemi. Prostě politické elity států naprosté většiny rozvojových zemí nepůjdou, pokud jde o jejich politické systémy cestou Západu. A proto nevidí důvod, proč by měly Čínu za její politický systém uvrhnout do klatby. Z této drobné lekce by měly některé státy Západu (k nim nepatří Německo, Francie ani Itálie) vyvodit poučení.

Stejně tak by měla z něj vyvodit poučení i velká část české politické elity. Od české pravice až po Petříčkovu sociální demokracii. Svět prostě není takový, jaký by si ho tito lidé (a možná i já) přáli.