Ivo Šebestík: Rusko a Evropa, konfliktní sousedství (III)

Otto von Bismarck se navzdory narůstajícím snahám v německých a rakouských kruzích o vyprovokování války s Ruskem snažil situaci mírnit. Nicméně, jeho čas se chýlil ke konci. Když v březnu 1888 zemřel císař Vilém I., a když vypršela krátká, stodenní vláda Friedricha III., který trpěl rakovinou hrtanu, nastoupil v Berlíně k moci císař Vilém II., tedy osoba, která dovedla Německo a vlastně i Rakousko-Uhersko k první světové válce.

Bismarck poradil novému císaři, aby vykonal návštěvu v Petrohradu. Tuto návštěvu pak Vilémovi oplatil ruský car Alexandr III. Nicméně, Bismarckovy naděje na to, že těmito zdvořilostními setkáními císařů se změní poměr jejich politických vztahů, byla zklamána. Mladý císař Vilém II. nakonec podezíral Bismarcka z veliké a trvalé hereze, tedy z dobrých vztahů k Rusku. Nebyla to pravda. Bismarck jednal vždy pragmaticky a vztahy k Rusku měl podobné, jako všichni politici na Západě. Tedy negativní. Nicméně, Bismarck byl alespoň realista, jaký si zbytečně nezahrává s ohněm. Po nástupu Viléma II. v Berlíně tedy končí Bismarckovo kancléřské působení. Ostatně v Petrohradu bývalý ruský ministr zahraničí, Gorčakov, připravil podmínky pro rusko-francouzské sblížení. Francie se snažila odvrátit Itálii od trojspolku s Rakouskem a Německem. Bohužel se to nepodařilo a tak byla v roce 1891 podepsána trojspolková smlouva, kterou se Francie upevnila v rozhodnutí uzavřít smlouvu s Ruskem. Takto se vlastně rýsovalo spojenectví rusko-francouzské, které přešlo ve spojenectví sovětsko-francouzské, uzavřené v roce 1936. Bohužel, už víme, jak toto spojenectví nakonec skončilo a proč se rozpadlo otvírajíc tak cestu Hitlerovi.

Rusko-francouzské spojenectví mělo samozřejmě i aspekt, o kterém se tehdy veřejně nemluvilo. Ruští carové nevynikali šetrností, a tak byli, jak se říká, dost často potřební peněz. Francouzská vláda v rámci svého spojeneckého vztahu s Petrohradem doporučila na trh ruské obligace, se kterými hospodařili Rothschildové. Francouzské doporučení bylo pro tyto obligace požehnáním, neboť do vypuknutí první světové války jen samotní francouzští občané dokázali Rusku zabezpečit 25 miliard franků poctivé měny.

V roce 1894 zemřel na nějakou ledvinovou nemoc ruský car Alexandr III. a na uprázdněný trůn nastoupil poslední ruský car Mikuláš II., který si vzal za ženu Němku Alexandru (Alix) Hessenskou. Zatímco Alexandr III. měl za manželku dánskou princeznu Marii Sofii Fjodorovnu, která zastávala poměrně vyhraněný protiněmecký kurs, Mikulášova německá manželka, Alexandra, na svůj německý původ nikdy nezapomínala a poměrně dost ovlivňovala Mikulášovu vlády i jeho názory, zejména směrem k udržení absolutismu. Německu se podařilo cara Mikuláše „přesměrovat“ z Evropy na Dálný Východ, což, jak píše prvorepublikový diplomat, Jan Šeba a jak se mimo jiných dovídáme i z rozsáhlé studie o světové politice historika Josefa Šusty[1], vždy představovalo německý záměr[2]. Ostatně, podobně jako to byl i záměr anglický, třebaže tím byla snaha dostat Rusko z úplně všech směrů geopolitického vlivu. Německo jednalo samozřejmě s dobrým vědomím, že ve východní Asii Rusko narazí ihned na Velkou Británii. Když se dva perou, třetí se směje. Tím třetím, smějícím se vesele, mělo být Německo, nicméně dějiny se neměly vyvíjet tak přímočaře, jak si v Berlíně asi přáli.

Rusové našli s Brity jakousi dohodu a Mikulášovi se uvolnily ruce pro pokračování v projektu Alexandra III., jímž byla transsibiřská magistrála. Kvůli její stavbě, která vyžadovala obrovskou námahu, investice a budování tunelů, navázali Rusové dohody s Čínou. Teritoriálně malé Japonsko s nedostatkem vlastních surovin toužilo ohromně po nových územích, čímž se zvolna rodil japonský militarismus a expanzionismus. Transsibiřská magistrála byla pro Japonsko nepříjemným faktem, neboť usnadňovala propojení evropské části Ruska s Dálným Východem, což byla právě oblast, kterou by Japonci rádi ukořistili.

Japonci se ale nejprve zaměřili na Koreu, kde argumentovali údajnými nepořádky ohrožujícími japonské hospodářské zájmy. Takovéto argumentace k imperialismu hledajícímu stále záminky ke konfliktům patří. Současný americký prezident, Donald Trump, například vysvětloval svůj zájem o ovládnutí venezuelské ropy, bojem s drogovými kartely. Nic nového pod Sluncem. Je to vlastně pořád dokola a jako přes kopírák. O čtyři desetiletí později použijí Japonci totéž „vysvětlení“ v případě své touhy po anexi Mandžuska. Japonsko tedy napadlo Čínu, a jelikož bylo hospodářsky konsolidovanou zemí s moderní armádou, podařilo se Japonsku Čínu porazit. Rusové, Francouzi a Němci ale intervenovali v Tokiu a v roce 1895 vymohli mír. Byl podepsán v Simonosaki. Japonská anexe ale přinesla nezávislost pro Koreu. Japonsko si ale také přišlo na své, když získalo ostrov Formosa, kterým není nic jiného než současný čínský ostrov Tchaj-wan.

Obnovený japonský expanzionismus by mohl v našich časech pomoci Spojeným státům v jejich dost možná skutečně se blížící válce s Čínou. Washington už nějaký čas chutě pracuje na vybudování protičínské aliance (Japonsko, Jižní Korea, Filipíny, Austrálie), na kterou by mohl svalit část tíhy svých imperialistických válek podobně, jako na bezmocně vazalskou Evropskou unii šikovně překlopil úkol pro EU sebevražedné likvidace eurasijského hospodářského prostoru, oné pro USA nebezpečně konkurenční spolupráce EU s Východem, tedy de facto tíhu konfliktu s Ruskou federací. Opět divide et impera…

Ostatně už francouzský sociolog Ernest-Antoine Seillière (1866 – 1955) ztotožnil novodobý imperialismus s pojmem touhy po moci a vůle k ní. Zdroje imperialismu nacházel téměř úplně všude ve všech projevech života. Projevují se utopiemi, titánstvím, mesianismem, rasovými a národnostními výboji. Historik meziválečné doby, Josef Šusta, pro výklad imperialismu užil spíše charakteristiky, která praví, že se jedná o „snahu vůdčích osobností (dnes bychom řekli „elit“) po všemožném rozpětí panství a vlivu. A že se tato snaha upíná k dobývání nových teritorií. Dnes víme, že se jedná o hlad po kořisti v podobě energií, zdrojů, vzácných zemin a nerostů, ale i o snahu ovládat světový obchod a všechny obchodní cesty. Ze všeho těžit peníze a výhody, přičemž novodobý imperialismus se neštítí už vůbec ničeho a je kdykoliv připraven využít služeb i těch nejodpornějších sil, díky čemuž nyní v Evropě vstávají z hrobu přízraky minulosti, o kterých jsme doufali, že už se nikdy k životu neprobudí.

Pro Německo byla v epoše, o které píšeme, situace na Východě výhodná, neboť Rusku eminentně záleželo na tom, aby se Čína nestala kořistí Japonska. Jan Šeba tuto taktiku vtipně popisuje takto: „… aby ruský medvěd nechal na pokoji evropský med a šel na koninu pověšenou Německem na březích Tichého oceánu.“[3] V roce 1895 se Itálie pokusila zařadit se k úspěšným koloniálním mocnostem a poprvé si vyhlédla Etiopii. V souvislosti s touto „první“ habešskou válkou“ se začaly odvíjet italské snahy o sblížení s Ruskem, ale Italům tenhle tah nepřinesl žádný úspěch. Etiopie sice představovala hospodářsky zaostalou africkou zemi, její císařové Theodor II. a po něm Jan II., ale dokázali poměrně dobře zorganizovat svoji armádu. Italský kolonialismus v Africe ovšem překážel Britům, kteří se etablovali v Egyptě, odkud Italům překáželi, jak uměli. Ony, evropské koloniální mocnosti běžely za kořistí vždy tvrdě a nekompromisně. Nicméně, italský zájem o Etiopii (Habeš) pokračoval a v předvečer druhé světové války podpořil Mussoliniho a italského generála Pietra Badoglia Adolf Hitler. Takto se Italům podařilo pomstít se Habešanům za porážky z let 1895 a 1896.

Rusko, které Berlín přesměroval z Balkánu na Východ, soustředilo své síly v Mandžusku a zároveň bránilo Koreu před anexí ze strany Japonska. Takto se pomalu rodily příčiny vedoucí k budoucí válce rusko-japonské. Jestliže v současné době sledujeme americkou snahu o vytvoření východního imperialistického bloku, ve kterém by stálo Japonsko spolu s Austrálií a Filipínami opět proti Číně, vidíme, že staré anekční choutky nikam nezmizely. Když si Rusko od Číny pronajalo Port Artur, usadilo se u Žlutého moře, což představovalo další vážnou překážku japonskému imperialismu.

Vedle toho Rusko posilovalo své vztahy s Francií, což pochopitelně vadilo Německu. Carova matka Marie Feodorovna (Dagmar) pracovala snaživě proti německým zájmům. V říjnu 1896 navštívil car Paříž, což provázela velká sláva v pařížských ulicích. Bismarck, kterého nový německý císař propustil ze služeb, soptil hněvem, jaký pohotově vložil do mstivého článku v Hamburger Nachrichten. Francouzi posílení spojenectvím s Ruskem začali uvažovat o navrácení Alsaska a Lotrinska. Zatím Rusové postavili Východočínskou dráhu a Čína se zavázala, že ji 80 let budou spravovat Rusové. Ruské posílení vlivu ve Žlutém moři zabránilo Japonsku vysadit se na asijské pevnině. Zde se nedělo rozhodně nic, co by směřovalo k přátelství mezi Japonskem a Ruskem. Posuzujeme-li dějiny z pohledu souvislostí, pak snadno vidíme, že se nikdy nic neděje bez příčin.

Jak v Rusku zrála revoluce?

Zde na chvíli maličko předběhneme chronologii událostí, k níž se po této kapitole ale zase vrátíme. Podíváme se na postupný kvas procesů, které byly sice charakteristické pro většinu evropských zemí, nicméně v Rusku nakonec vedly ke skutečně přelomové sociální revoluci.

Zatímco se car angažoval na Východě, v Rusku pomalu metodou „pokus omyl a zase další pokus“ uzrávala revoluce. V letech 1891 a 1893 vypukl na mnoha územích impéria hlad. Vedle něj se rozšířila epidemie cholery. Lidé umírali po tisících. V Samaře jistý Vladimír Iljič Uljanov, mladší bratr studenta Uljanova, kterého pověsili za účast na spiknutí proti caru Alexandru III., promluvil na shromáždění lidu. Uljanov tehdy prosazoval myšlenku, aby se zastavily všechny dobročinné akce, neboť carský režim se měl, podle jeho mínění, rozpadnout vlastní neschopností.

Vystoupení tohoto mladého revolucionáře, který později přijal jméno Lenin, nebylo v té době v Evropě ani zdaleka jediné. V Německu takto vystupoval jistý Bernstein, ve Francii Millerand, v Itálii Ferri nebo Bonomi, v Anglii Hyndman a v českých zemích pozoruhodně aktivní politik, Václav Klofáč. Lenin byl zakladatelem „Sojuzu borby“, tedy Bojovného svazu za osvobození pracující třídy. Ve švýcarské Ženevě se Lenin spojil s Plechanovem a v Londýně s Trockým, kterému se podařilo uprchnout ze Sibiře, kam jej poslal car. Jak se zmínil sám Trockij, jeho prvním učitelem socialismu byl Čech, zahradník Švihovský[4]. Západoevropské země vcelku ochotně poskytovaly politický azyl ruským revolucionářům, neboť se západní buržoazie včetně bankéřů domnívala, že nic Rusko nepoloží rychleji a spolehlivěji na lopatky než neúspěšná sociální revoluce. A potom bude všechno ruské k mání doslova zadarmo! (Jako o necelé století později za Jelcina a Čubajse.)

I když car v Rusku zakázal stávky, dařilo se revolucionářům doma i z ciziny stávky organizovat. Takto v Rusku stávkovali dělníci textilek a železárenští dělníci. Stávalo se ovšem, že někdy soudy obviněné organizátory stávek osvobodily. Ruské revoluční hnutí se ovšem začalo velmi brzy štěpit. Naděžda Krupská, autorka Vzpomínek na Lenina[5], vykresluje atmosféru rodící se revoluce docela plasticky. Píše, že většina účastníků debat nebyla schopná rozeznávat jemné nuance, které vůdčí osobnosti hnutí rozdělovaly zásadním způsobem. Na jednom sjezdu revolucionářů, který se měl konat v Bruselu, ale byl v roce 1903 přeložen do Londýna, se sešlo 57 delegátů. Nejprve sjezd opustila pětice židovských delegátů vedených Liberem. Potom odešli takzvaní reformisté, které vedl Martonov. Takže nakonec ono „bolšinstvo“ čítalo jen 16 delegátů, a to včetně Plechanova a Lenina. Označovali se také jako Jiskrovci, to podle časopisu Jiskra, který nesl v záhlaví verš z pera Puškinova: „Z jiskry vzejde požár“. A propos, Rusové se ve složitých časech často uchylují k Puškinovi. Také ruský prezident, Vladimír Putin, při jednom veřejném vystoupení v roce 2025 citoval Puškinovu báseň o bitvě u Borodina.  

Lenin nebyl příznivcem skokových procesů, upřednostňoval postup po etapách. Odmítal zbrklost a unáhlenost. Na rozdíl od Marxovy teze, která praví, že „dělník nemá vlast“, Lenin vlastenectví zdůrazňoval. Odtud také pramenila jeho snaha nepřekážet národům, které svíralo carství a které odmítaly včlenění do ruského (slovanského) prostoru, aby si zformovaly vlastní státnost a s ní národní identitu. Tyto teze byly samozřejmě složitou základnou pro proletářský internacionalismus. Když se později Lenin rozhodl vyvést ruské dělnictvo a rolnictvo z imperialistické války, předpokládal, že se k jeho iniciativě připojí také dělníci a rolníci v průmyslových zemích západní Evropy a takto se imperialistická válka v podstatě sama rozpadne. Nestalo se a vývoj se ubíral dál směrem, jaký kladl bolševikům v Rusku do cesty obrovské překážky. Zmíníme se o nich ve druhé sérii našeho vyprávění.

V roce 1915 Lenin formuloval základní požadavky revoluce. Zněly asi takto: a) ustavení demokratické republiky; b) zabavení a rozdělení velkostatkářské půdy a c) uzákonění osmihodinové pracovní doby. Leninovy teze v roce 1915 prosazovaly „osvobození potlačených národů“. Tento požadavek pochopitelně velmi vystrašil koloniální mocnosti západní Evropy, které žily a bohatly díky tomu, že jimi utlačované národy nebyly schopny se osvobodit. A děsil i Německo a Rakousko-Uhersko, kterési shodně nepřály poskytnout nezávislost především slovanským národům ve střední a jihovýchodní Evropě. Když se později, po druhé světové válce, dařilo Sovětům pomáhat koloniím v jejich národně osvobozeneckém hnutí, nenávist vůči Rusku získávala u koloniálních mocností nové impulsy. Od revolučního kvasu v Rusku z konce 19. století, který vyvrcholil bolševickou akcí a revolucí na podzim 1917, se na ruském a později sovětském území zformovalo tolik strašáků, které děsily koloniální mocnosti Evropy, Německo, Japonsko, později i Spojené státy, že jejich aktivní neutuchající rusofobie se nabízí poměrně snadno k prozkoumání. Skrývá se za ní postupně strach ze šíření komunismu, z alternativy civilizační, což je problém Západu aktuální. Dále to byl strach koloniálních mocností z osvobození národů sevřených a vykrádaných kolonialismem, překážení při získávání nových kolonií, soupeření mocenské, geopolitické a samozřejmě trvalý tuhý ruský odpor snahám o přivlastnění si ruských zdrojů.

Na samém sklonku 19. století

V roce 1896 se Řecko pokusilo dosáhnout připojení Kypru. Vzplála řecko-turecká válka, kterou Řekové rychle a beznadějně prohráli. Petrohradu se tato válka hodila v jeho snaze zmocnit se Bosporu i s Cařihradem. Car připravil do akce 30 tisíc mužů. O jeho záměrech se dozvěděl anglický vyslanec sídlící v ruském přístavu, Oděse. Britové se vyděsili představy, že se Rusové zmocní Cařihradu a ovládnou trasu vedoucí přes Bospor.

Rumunský král Karol otevřel přístav v Constanci, což je město ležící na místě starověké osady Tomis, kde dlel ve vyhnanství římský básník Ovidius Naso. Karol ale dále upevňoval své vztahy s Rakouskem i s Německem, což Petrohrad neviděl rád. Báli se toho i v Berlíně, protože nechtěli přispívat k utužení vztahu rusko-francouzského. Francouzi se mezitím dostali do sporu s Anglií. Šlo jako vždy mezi koloniálními mocnostmi o kořist. Tentokrát v Africe. Britové stále nesli velmi nelibě posilování ruského vlivu v Číně. Rusové se při svém pronikání dokázali vyvarovat arogantnímu povýšenému chování, jaké provázelo koloniální pronikání západoevropských zemí. Takto Britové svojí samolibostí velice dráždili čínské vlastence hrdé na starobylost své kultury. V roce 1899 se v Číně utvořily tajné společnosti založené nejenom na politice ale i na tělocviku. Jejich příslušníci se zvali „boxeři“.

V květnu 1900 vydali „boxeři“ heslo: „řežte cizince“. Takto vlastně vypuklo něco, čemu se dostalo označení „povstání boxerů“. Tehdy Číňané nabídli spojenectví dokonce nepřátelskému Japonsku, a to s poukazem na společnou rasu. Společná rasa ale nedokázala překrýt rozdíly v politických a mocenských zájmech, a tak Japonsko odmítlo. Čína musela rezignovat. Rusko ovšem využilo situace, aby se pevněji zachytilo v Mandžusku. Ruské lodě zabraly přístav Port Artur. Čína se začala cítit ohrožená, když se s ní Rusové chtěli dohodnout o Mandžusku. Čína se obrátila o pomoc k nepříteli Ruska číslo jedna, k Anglii, ale ta převedla tuhle starost na Japonsko. Londýn spolu s Tokiem přesvědčili Petrohrad k ústupkům a vedle toho se dohodly na společném protiruském postupu. Když se Londýn zavázal, že zůstane v případě japonsko-ruské války neutrální, dostalo Tokio chuť pokusit se do takovéto války vstoupit. Rusko si ale vyjednalo posílení dohod s Francií. Zároveň se ale etablovalo v Mandžusku, přičemž ignorovalo protesty Číny, Japonci tedy radili Číně, aby se proti ruskému zabydlování v Mandžusku bránila. Takto se přilévalo oleje do ohně už s poměrně dlouhým předstihem před válkami, které budou provázet začátek 20. století.

Rusové vyklidili část Mandžuska a Britové vítězně zakončili takzvanou „druhou búrskou válku“ v jižní Africe, což byla velmi ostudná ukázka britského kolonialismu. Ty války byly dvě a proběhly v rozmezí let 1880 až 1902. Britové měli při nich obrovskou početní i technologickou převahu a dopustili se hrůzných válečných zločinů při mučení a zabíjení zajatců. Plně se zde projevilo spojení kolonialismu s rasismem.

V roce 1902 žádalo Japonsko cara ultimativně o vyklizení celého Mandžuska. Mikuláš II. ultimátum ignoroval. Ve své době se povídalo, že Mikuláš měl sám zájem na válce s Japonci, neboť uvěřil podvodníku Bezobrazovovi a několika jeho společníkům, kteří mu libovali, že po záboru Koreje získá její veřejné statky, hlavně lesy, do soukromého vlastnictví (podobně jako měl ve svém vlastnictví Kongo belgický král Leopold II.), což mu vynese deset miliónů rublů. Na válce Ruska s Japonskem mělo zájem i Německo, kterési přálo mít Rusko zaměstnané na Dálném východě. Válku podněcovala také carevna Alexandra, která sledovala v Rusku německé zájmy. Prozíravé ruské osobnosti, jako byl například Kuropatkin, cara od války s Japonskem zrazovaly.

A opět Balkán

Pro současníky velkých dějinných událostí, a to včetně hlavních aktérů, není vůbec jednoduché orientovat se spolehlivě ve všem, co se děje, co se dít bude a jaké to bude mít následky. Tak tomu bývalo vždy a je tomu i nadále. Proto si ruský car vůbec neuvědomoval, že zatímco se angažuje docela nebezpečným způsobem na Východě, tak se mu na Balkáně otvírala docela výhodná cesta k posílení ruského vlivu. Rakousko se nemohlo spolehnout na srbského krále, dobrodruha Milana, kterého nahromaděné dluhy znovu hnaly do Bělehradu, kde se chtěl opět zmocnit vlády a odnést si odtud peníze. Skutečně srbská pokladna ke škodě Srbska vyplatila Milanovi 350 000 franků. Svého syna Alexandra chtěl Milan nasměrovat ke státnímu převratu, zároveň se snažil ustavit svým nástupcem nelegitimního syna Jiřího (byl synem Milanovy milenky Artemisy) a pochopitelně se dostal do sporu s královnou Natalií, na jejíž stranu se Alexandr postavil.

Rusové Milana ignorovali a nová srbská vláda Nikolajevićova zahájila orientaci na Turecko. Do Cařihradu přicestoval jako vyslanec lékař Vladan Ďorděvić, aby připravil cestu krále Alexandra k sultánovi. Bývalý král, Milan, v té souvislosti pojal nápad, že by si mohl vypůjčit peníze i od sultána. Legitimní panovník, Alexandr, ale zůstal na straně matky, královny Natalie, kterou navštívil ve francouzském Biarittzu, kde jej zasáhl osud v podobě vdovy po českém inženýru Mašínovi, Dragy Mašínové. Milan opustil Srbsko, aby hledal azyl ve Vídni, čehož jeho syn, Alexandr, využil k pozvání matky v doprovodu Dragy. Mezitím se stal novým ministerským předsedou v Srbsku Novaković, který přečetl poměrně dobře aktuální vývoj sil ve východní Evropě a přehodil výhybku srbské orientace od Turecka zpět k Rusku. A když navštívil černohorský kníže Nikola Bělehrad, stalo se to příležitostí k novým manifestacím slovanské vzájemnosti.

Vývoj událostí se nezastavil ani v rakousko-uherské monarchii. V roce 1895 převzal vládu v monarchii bývalý haličský místodržící Kazimír Badeni, s jehož jménem Češi a Moravané spojovali naděje na lepší státoprávní uspořádání, neboť Badeni v obou slovanských zemích Českého království zavedl jazyková opatření, která tyto naděje povzbuzovala. Proti Badeniho reformám se ale postavili rakouští Němci, zejména Vídeň protestovala bouřlivě. Když Badeni padl, narostla v Praze vlna protestů proti opětovným snahám všechny české naděje zase zmařit. Čím více se prosazoval německý element, tím více sílila česká afinita k Rusku a posilovaly se myšlenky slovanské vzájemnosti.

Představa, že by se v Rakousko-Uhersku pokračovalo v Badeniho kursu a německá dominance by podlehla slovanské většině, děsila velice Berlín. Německý vyslanec ve Vídni, hrabě Eulenburg, v tom duchu strašil vídeňskou vládu. Doktor Kramář (1860 – 1937), mluvčí české politiky v Habsburské monarchii, sice respektoval potřebu zachování monarchie, nicméně doporučoval přesměrovat její orientaci z německého směru na francouzsko-ruský. Němci byli v Berlíně natolik vyděšeni hrozbou, že kvůli zpropadeným Slovanům ztratí svoji Vídeň, že dokonce podezírali z praslovanské politiky i následníka trůnu, Františka Ferdinanda d´Este, který později podlehl v Sarajevu atentátu. Podezření ze sympatií ke Slovanům, nedej bože k Rusům, tento následník trůnu samozřejmě hladce vyvrátil svými ostrými vystoupeními proti Slovanům v Rakousku. František Ferdinand d´Este si v téže době velice stěžoval na český kléus vratislavskému kardinálu Koppemu, který byl samozřejmě německého původu. Ostatně, celá Vratislav se nacházela dlouhodobě pod silným německým vlivem, což v minulosti velice negativně ovlivňovalo přináležitost Slezska ke Koruně české.

Velice zajímavou okolností té doby bylo uspořádání mírové konference, která se za účasti 26 států konala v holandském Den Haagu. Konferenci zorganizoval a svolal ruský car Mikuláš II. na rok 1899. Tento ruský pokus o dohodu států na míru se uskutečnil patnáct let před vypuknutím do té doby největšího válečného konfliktu na planetě, první světové války, které ale předcházely jiné, menší konflikty, zejména na Balkáně. Okolnost, že jsou pořádána jednání o míru právě v časech, ve kterých se dějinné události ubírají nezadržitelně k válce, je tedy poučná i pro naše časy. Je to varující memento! Samotné konference jednoduše k záchraně míru nestačí. Válka se snadno utrhne ze řetězu, když se z něj utrhnou šelmy.

Srbsko, které začalo znovu hledět k Rusku, si ve Vídni vysloužilo zahájení ostře protisrbského kursu. Na přímluvu královny Natalie byl v Srbsku vyměněn Novaković za Simiće a proruská orientace země byla takto ještě posílena. Došlo také ke sbližování Srbska s Bulharskem, což se obracelo proti Turecku. Je zajímavé, že v dějinách se spojenectví mezi některými státy vždy jaksi obrací proti někomu jinému. Spojovat se znamená vytvářet základ konfliktu. Ostatně, na téže bázi se vlastně spojovaly západoevropské státy v NATO a EU, aby se takto stavěly proti Rusku. Škoda, že neexistuje spojenectví bez vize nepřátelství.

Bývalý srbský král, takto hlavně ostuda Srbska, Milan, domlouval Alexandrovi, aby se vrátil k austrofilské orientaci. Nabízel opět své služby, nejspíš s vidinou, že ve Vídni opět dostane peníze. Kolaborace se prostě nevyhýbá ani nejvyšším kruhům včetně těch královských či v moderních časech prezidentských. Mladý král Alexandr stále vězel až po uši ve vztahu k Draze Mašínové, povoláním společnici jeho matky, královny Natalie. Vedlo to i k rozepřím mezi matkou a synem. Bývalý král Milan se ke škodě srbského národa skutečně vrátil do Bělehradu a přesvědčil Alexandra, aby vyměnil Simiće za bývalého vyslance v Cařihradu, doktora Vladana Ďorděviće. Ten vládl v Srbsku tři roky a jeho vládu nazvali sami Srbové „vladanovštinou“. Jejím výsledkem bylo, že se srbský král Alexandr odcizil svému národu.

Mezitím rakouský vyslanec, hrabě Goluchowski navštívil Petrohrad, kde se snažil zajistit, aby v případě, že dojde k podpisu rakousko-ruské smlouvy týkající se Balkánu, byla z této smlouvy vypuštěna otázka Bosporu. A propos, rakouským vyslancem v Petrohradu byl v té době kníže Lichtenstein, příslušník rodu, který se v českých zemích po Bílé hoře aktivně podílel na konfiskacích vyhnané pobělohorské šlechty. Stejně jako kardinál Ditrichstein nebo Albrecht z Waldsteina. Rakušané si v Petrohradu šikovně připravili na Rusko past, neboť v té budoucí smlouvě rakousko-ruské se měly objevit takzvané „ostatní věci“, jakými nebylo nic menšího než anexe Bosny a Hercegoviny a Sandžaku Rakouskem, dále utvoření albánského státu a rozdělení zbytku Balkánu mezi nově vzniklé balkánské státy. Petrohrad odpověděl Lichtensteinovi na zmíněné požadavky souhlasem pouze v prvním bodě, tedy k vyloučení otázky Bosporu ze smlouvy, ale ruský ministr zahraničí, hrabě Muravěv, se postavil proti anexi Bosny a Hercegoviny.

Nicméně mozaika rychle se blížích konfliktů na Balkáně a následující velké války se už na samém konci 19. století skládala kamének po kaménku. Když se tedy bývalý srbský král, Milan, opět usadil v Bělehradě a zahájil další vlnu poškozování srbských zájmů, Rusko si v roce 1897 pozvalo do Petrohradu kandidáta na srbský trůn, příslušníka konkurenčního srbského rodu, Petra Karaďorděviće. No a vedle toho, jakoby mimochodem, upozornilo Bělehrad na nutnost navracení půjček, které Rusové Srbsku v minulosti poskytli. Rusko se také postavilo na stranu Bulharska v jeho sporu se Srbskem. Hrozící konflikt srbsko-bulharský byl urovnán teprve v roce 1899. V Srbsku mezitím Vladan Ďorděvić zavedl policejní režim, což vyvolalo odpor. Za původce policejních represí označili Srbové bývalého krále Milana. V roce 1899 provedl na Milana atentát Stevan Knežević. Při vyšetřování se ale ukázalo, že stopy k organizaci atentátu vedou do Bukurešti a že atentát osnoval ruský šéf ochranky pro Balkán, plukovník Grabov.

Petrohrad tato obvinění odmítl s tím, že neúspěšný atentát na svoji osobu si objednal sám Milan, aby tak vznikla záminka pro represe proti radikálům, tedy hlavně proti Pašićovi a Taušanovićovi, kteří měli podporu Petrohradu. Petrohrad se obrátil na Vídeň, aby v tom směru zasáhla. A skutečně rakouský vojenský atašé v Bělehradu, major Hrdlička, českého původu, tlumočil rakouské přání ve prospěch obou osobností. Radikálové byli ale přesto v Bělehradě souzeni a někteří z nich odsouzeni k smrti. Ne však oba výše jmenovaní. Petrohrad nicméně nadále pokračoval v kursu proti Milanovi, když dva syny Petra Karaďorděviće, Jiřího a Alexandra, uvedl do pážecího sboru samotného cara. Onen Alexandr se stal pozdějším králem Sjednotitelem.

Němci, jejichž základní a trvalou strategií je pronikání na Východ, onen jejich Drang nach Osten, se od konce 19. století zajímali o možnost usadit se pevněji na tureckém území, a to prostřednictvím uskutečnění grandiózního projektu železniční dráhy z Berlína do Bagdadu. Rusům se tyto německé plány pochopitelně nelíbily, a tak Petrohrad prohlásil, že s nimi bude souhlasit jedině výměnou za Bospor. To se zase nelíbilo Němcům, kteří by ztrátou Cařihradu měli zkomplikovánu trasu vedoucí k Perskému zálivu. V té době už předseda Deutsche Bank, doktor Siemens, parafoval smlouvu s tureckou vládou. Pro pochopení politických dějů je třeba vždy sledovat cestu peněz. Německé snahy o proniknutí do Bagdadu se nelíbily ani v Londýně. (V roce 1901 po smrti královny Viktorie nastoupil v Anglii na trůn Edward VII.) Perský záliv byl příliš blízko britských kolonií v Indii. Tím směrem, na Persii, se vydávalo také Rusko. Ruský zájem o oblasti staré Persie a o Dálný Východ nebyl vnímán pozitivně ani ve Francii, která chtěla ruský zájem udržovat v Evropě, aby překážel zájmům německým.

Na Balkáně nemohlo Rusko ztratit ze zřetele vývoj v Srbsku. Tam se Petrohrad snažil eliminovat vliv Milanův. Také milenka mladého krále, Alexandra, Draga Mašínová, měla v Srbsku nemalý vliv, ten se ale nějakým způsobem opíral o některé kruhy v Petrohradu. Udržovala kontakty se správcem ruského velvyslanectví, Manzurovem. Osoba Dragy Mašínové stojí sama o sobě za alespoň stručnou zmínku. Byla to údajně krasavice „čisté srbské rasy“. Byla dcerou srbského obchodníka s dobytkem, který se jmenoval Lunevica. Tento obchodník podpořil druhé povstání Miloše Obrenoviće z roku 1814. Draga se provdala za českého inženýra Mašína, ale brzy ovdověla. Draga byla natolik inteligentní, že svůj měšťanský a podnikatelský původ utajila, takže se jí podařilo proniknout do vysokých aristokratických kruhů, kde se stala společnicí královny Natalie. Údajně si přála mít v životě klid. Byla spokojená s postavením „dvorní dámy“, netoužila mít problémy, a tak mladého kralevice Alexandra při prvním pokusu o sblížení prý vyhodila ze dveří. Tím ale dosáhla pravého opaku, Alexandrovu vášeň odmítnutím jen posílila. Alexandr, který byl o 13 let mladší, se chtěl s Dragou oženit, ale postupoval chytře, když naoko zahájil jednání o sňatku v Německu.

Další vývoj událostí pak připomíná scénu z frašky nebo z operety. Alexandr trval na sňatku s Dragou, načež se k němu dostavila deputace vysokých důstojníků, aby mu nápad rozmluvili. Alexandr dostal hysterický záchvat a údajně rval důstojníkům epolety z ramen. Bývalý král, Milan, když se dozvěděl o úmyslech syna, propukl v pláč a prý drásal půdu nehty, až zkrvavěly. Inu, jižní temperament? Nebo jen obyčejná hysterická divadelní scéna? Na to Milan opustil Srbsko, což ovšem pro Srby nebyla žádná škoda.

Kupodivu právě v této chvíli mladému králi přispěchal na pomoc Petrohrad. Z ruského velvyslanectví bylo vypuštěno do bělehradských ulic přibližně toto: „Pro srbského krále je lepší jakákoliv Srbka, než nejlepší Švabica.“ Byla tím slovem míněna prostě Němka. Rusové zřejmě zasáhli z obav předtím, že by se do Bělehradu opravdu přivdala Němka. To by Petrohrad opravdu neměl zapotřebí. A tak se stalo, jak si mladý Alexandr Obrenović přál. Draga se stala jeho ženou, královnou Srbska, jež byla skutečně srbské krve. Ovšem, Draga nezvládla toto povýšení, což je častým případem osoby, která je vlastně parvenu. Alexandra Draga úplně ovládla. Přiměla ho, aby učinil z otce, Milana, psance, který by měl být v případě, že se vrátí do Srbska, zastřelen. Nepřátelsky se obracela i ke své bývalé paní, královně Natalii, matce Alexandrově, což byl asi hrubý nevděk.

Draga si do královského sídla nastěhovala skoro celou svoji rodinu. Alexandr byl na ní závislý, údajně se s ní líbal i na veřejnosti, což za oněch časů nebývalo úplně běžné (dnes manželky prezidentů na veřejnosti své manžele dokonce fackují). Srbové v Draze viděli novou „caricu Milicu“, což byla uctívaná vdova po knížeti Lazarovi, který padl roku 1389 na Kosově poli. Alexandr si byl vědom dynastických povinností, a tak chtěl, aby mu Draga dala syna. To se nedařilo, takže Draga dokonce předstírala těhotenství s tím, že by mohl Alexandr přijmout za následníka vlastně nějaké podstrčené dítě. Petrohrad této taktice Dragy neuvěřil a vyslal do Bělehradu lékaře Sněgyreva, který Dragu prohlédl a oznámil, že v jiném stavu není.

Dne 29. ledna 1901 zemřel na náhlou slabost srdce (asi na infarkt) ve Vídni bývalý srbský král Milan. Ten se pohyboval ve Vídni jako ztracená existence. Říkalo se, že se jen potlouká po vídeňských kavárnách, kde si ho Vídeňané většinou už ani nevšímali. A když si povšimli jeho přítomnosti, pak na něj hleděli jen s útrpností jako na nějakou raritu. Tou ovšem Milan svým způsobem skutečně i byl. Pro evropské dějiny představuje dokonale učebnicovou ukázku hlavy státu, jaká svému národu rozhodně nebyla ku prospěchu. Tento druh „hlav států“, v Evropě ale, bohužel, nevyhynul.

Rusko vyslalo do Bělehradu nového vyslance, který se jmenoval Čarykov, a tento vyslanec získal rozhodující vliv na mladého krále. Poněkud provokativní chování královny Dragy ale v Srbsku později vyvolalo odpor, jehož výsledkem byla zvýšená podpora rodu Karaďorděvićů. Král Alexandr se doma stával nepopulární. Královna Draga, když nedala králi následníka trůnu, snažila se prosadit následnictví svého bratra, poručíka a údajně známého flamendra, Nikodéma Lunevici. Tato kandidatura inspirovala důstojnický kroužek, ze kterého se později zformovala takzvaná „Černá ruka“, k nápadu královský pár zavraždit.  Mělo se tak stát uprostřed plesu v restauraci Kolarac. Atentát byl naplánován s velkým amatérstvím. Skupina mladíků chtěla přerušit elektrické vedení, aby se v sále rozhostila tma, při níž by byli král a královna ubodáni dýkami. Elektrická rozvodna u Kolarce byla ale hlídána policií. No a především král a královna na ples vůbec nepřišli.

Aby obraz událostí v Srbsku nebyl vůbec jednoduchý – a on pochopitelně jednoduchý nebyl – tak se v něm nakonec objevují i jména některých významných českých politiků. Především to byli poslanci Václav Klofáč (1868 až 1942), poslanec Říšské rady a Českého zemského sněmu, a doktor Karel Kramář (1860 až 1937), také poslanec Říšské rady a později první předseda československé vlády. Oba poslanci prováděli důslednou slavjanofilskou politiku a snažili se o usmiřování konfliktů mezi slovanskými národy. Klofáč například podporoval národně osvobozenecký boj v Makedonii a spolu s Kramářem podporovali srbského krále Alexandra, když v rakouském parlamentě přednesli jeho stížnost na rakouskou politiku v Bosně a Hercegovině. Klofáč v Srbsku i v Bosně a Makedonii apeloval ve smyslu užších kontaktů s Čechy, Moravany a se Slováky. Vyčítal Alexandrovi, že se málo stará o Bosnu. Alexandr byl ale apatický, což Klofáč vyhodnotil poznámkou, že tento srbský král pro Srbsko nebude mnoho znamenat.

Klofáč v rakouském parlamentu skutečně 9. června 1903 vystoupil s velkou odvahou a otevřeností. Odhalil praktiky a zločiny rakouské politiky na Balkáně. Podobně vystoupili také rumunští poslanci, Vajda a Maniu, v parlamentu uherském. Klofáč dokonce označil Rakousko za agenta německého Drang nach Osten. Československý diplomat Jan Šeba v té souvislosti zmiňuje, že Klofáčův pohled na rakouský „Schlamperei“ ve věcech Bosny po jedenácti letech potvrdil uherský ministerský předseda, hrabě Tisza. Stalo se tak 7. června 1914, tedy tři týdny před atentátem v Sarajevu spáchaným na Františka Ferdinanda d´Este a jeho ženu.

Václav Klofáč[6] Rakousko na onom sněmu vůbec nešetřil. Zakončil svoji řeč slovy, že „přes intriky Rakouska, které štvalo jeden balkánský národ proti druhému, balkánské národy se jednou dohodnou a utvoří svaz, který položí shnilé Rakousko do hrobu“.[7] Jak je vidět, projevit politickou odvahu bylo možné i v časech Rakousko-uherské monarchie, tedy národní nesvobody slovanských národů. Je zvláštní, že v současné době, za údajné svobody a demokracie, si podobnou odvahu vůči hegemonu nedovolí málem žádný vrcholový politik.

V den, kdy srbský král Alexandr s nedočkavostí očekával kurýra, který mu měl přinést text Klofáčova projevu ve vídeňském parlamentu, a kurýr stále nepřicházel, byl Alexandrovým dnem posledním. Král se kurýra nedočkal, tedy ulehl, a byl probuzen teprve, když spiklenci vnikli do zámku. Stačili se i s Dragou sice ukrýt, ale jejich skrýš u ložnice objevil jeden z důstojníků, kterého napadlo uhodit o stěnu úkrytu šavlí. Vyděšená Draga vykřikla a úkryt tak prozradila. Královna vydechla naposledy teprve snad po desátém výstřelu z pistole. Je velkým paradoxem, že velení královrahů se ujal český švagr královny Dragy, plukovník Mašín, který ve velení akce nahradil zraněného velitele, plukovníka Dimitrijeviće-Apise. Při masakru té noci zahynuli také předseda vlády Cincar Marković a další členové rodiny královny Dragy, bratři Lunevicové.

Pád rodu Obrenovićů uvolnil cestu k trůnu Petru Karaďorděvićovi, který byl povolán do Bělehradu a 29. května 1903 korunován králem Srbska. Situace v Srbsku se ale příliš neuklidnila. Povstalci a vzbouřenci, kteří zavraždili Alexandra a Dragu, pokračovali ve své činnosti a stali se základní silou, která později utvořila anarchistickou organizaci zvanou Černá ruka.

Velice neklidný začátek 20. století

Nový německý císař, který se zbavil Bismarcka, tedy Vilém II., vedl výraznou protiruskou politiku. Měl v Petrohradu spojence v místním dobrodruhovi, Bezobrazovovi, podnikateli, kterému car Mikuláš II. umožnil přístup k ruským fondům, takže Bezobrazov se stal svého druhu předchůdcem pozdějších ruských oligarchů, kteří za časů Jelcina a Čubajse v zájmu západních oligarchů plundrovali ruské hospodářství. Dalším Vilémovým spojencem byla sama carevna, Němka Alexandra Hessenská. Byla to ona, kdo se snažil odvést Rusko z evropské politiky na Dálný Východ. Vilém počítal s tím, že tam se Rusové dostanou do války s Japonskem, která Rusko oslabí. Tak jako v našich časech měla Rusko oslabit válka s Ukrajinci. Vilém takto předpokládal, že Rusko válkou s Japonskem bude krvácet finančně, tedy bude muset demobilizovat své pluky na západních hranicích.

Vilém zde počítal správně, což se ukázalo v nepřipravenosti Ruska na západní hranici na počátku německé ofenzívy v první světové válce. V Rusku ale naštěstí pro ně nepůsobili jen lidé typu Bezobrazova. V okruhu cara byl také Alexej Nikolajevič Kuropatkin (1848 – 1925), generál a ministr války. Ten se vydal přímo za královnou a snažil se ji odvrátit od příprav na válku s Japonskem. Královna jej ale odmítla. Argumentovala nesmysly o „žlutém nebezpečí“ na Východě a ještě většími nesmysly o tom, že v Evropě je přece zaručený mír. Asi díky Vilémovi II.

Ministerský předseda Ruského impéria, matematik a ministr financí, Sergej Juljevič Witte (1849 – 1915), který zastával rozumná stanoviska, předvídal, že válka s Japonskem nedopadne pro Rusko dobře. Carevna ujišťovala Mikuláše II., že vítězství je stoprocentní a stejně tak soudila část dvorské kliky, která tuto válku také podporovala. No a samozřejmě Bezobrazov, který na ní hodlal vydělat peníze a rozšířit vliv. Bezobrazov kalkuloval s lesními koncesemi na řece Yalu, asi podobně jako jeho následovníci na konci 20. století pracovali na projektu ocenění ruského bohatství asi tak na tisícinu jeho skutečné hodnoty a s následným výprodejem za provize pro ně na Západ. A také s rozbíjením mamutích sovětských podniků na malé částečky a jejich následné prodeje opět na Západ.

Francouzi se pokusili Petrohrad odvést od války s Japonskem. Do Petrohradu přijel pak japonský vyslanec. A když Mikuláš po jeho odjezdu maličko zaváhal, Berlín se vyděsil. Nakonec Rusové neodpověděli Japoncům na jejich nótu a Japonsko bez vypovězení války napadlo v únoru 1904 ruské loďstvo v zátoce Port Arturu. Japonci zaútočili v noci, kdy ruští důstojníci tančili na plese. Zatímco tančili, šly jejich lodě ke dnu. Japonci se předtím zajistili ještě v Koreji, které přislíbili samostatnost. Slované v Evropě byli přesvědčeni, že ruský medvěd si dá malé Japonce k večeři. Nestalo se, válka rusko-japonská odhalila neschopnost cara Mikuláše.

V českých zemích se Rusové ale těšili obrovské podpoře. Václav Klofáč a tehdejší pražský starost, Srb, zorganizovali v Praze masovou manifestaci na podporu Ruska. Klofáč se dokonce vydal osobně na frontu, kde se seznámil se situací. Port Artur padl a situaci ruského loďstva nezachránil ani odvážný pokus admirála Rožestvenského, který obeplul doslova celý svět, aby zasáhl do bojů. Byl poražen v bitvě u Čušimy. Německý císař Vilém II. totiž zákeřně přesvědčil Mikuláše II., aby do boje proti Japoncům vyslal elitní baltické loďstvo. Vilém se tak chtěl zbavit Rusů na Baltu. Baltická flotila šla také ke dnu. Cestou z Baltu přes Severní moře ruské lodě omylem střílely na anglické obchodní lodě, dokonce i na dvě vlastní plavidla. Jedno z nich byla později proslavená Aurora, jež výstřelem z děla zahájila bolševickou revoluci.

Válka s Japonskem podnícená Německem a vyvolaná pátou kolonou Německa v Rusku stála životy 120 000 ruských vojáků a na čtyři miliardy zlatých rublů. Peníze bylo přitom to poslední, co car Mikuláš měl. Jeho vládu provázejí velké půjčky u západních bankéřů a otevírání Ruska západním podnikatelům, což bylo přesně to, co západním státům velice chybělo, když se v Rusku dostali k moci bolševici. Konec výdělkům v Rusku, konec ruské zadluženosti, tedy splátek a úroků. Hlavně proto zahájil Západ všestrannou, nejenom ryze vojenskou intervenci proti Rusku. Ne kvůli svobodě pro Rusy a pro demokracii. Prostě kvůli unikající kořisti.

Zadluženost se pochopitelně nedotýkala jenom cara a jeho dvora, stávala se obecným problémem především na ruském venkově. Hospodářské potíže vedly radikalizaci dělnictva i rolnických vrstev. V Rusku probíhaly také vlny pronásledování židů, což pochopitelně vedlo k tomu, že se radikalizovali i tamní židé. V následném revolučním procesu se objevovalo poměrně dost osob židovské národnosti, což přispělo k mínění, že revoluce v Rusku byla vlastně dílem židů. Ostatně také Hitler a další nacisté zdůvodňovali svoje tažení proti Sovětskému svazu jako „boj s takzvaným židobolševismem“, což mělo do německého tábora přilákat nejenom nacisty a fašisty z přesvědčení, ale také nepřátele komunismu, antisemity a rusofoby. To se Hitlerovi, bohužel, podařilo.

Lenin, filozof Georgij Plechanov, Stalin ani mnozí další čelní revolucionáři v Rusku ale židé nebyli, takže tvrzení o tom, že bolševismus byl dílem židů či dokonce výhradně jen židů, se nezakládalo na pravdě. Zárodky ruské revoluce byly zvláštní směsicí sociálního hnutí s náboženskými pravoslavnými rysy. První manifestace organizoval mnich Gapon, který byl později zavražděn revolucionáři ve Finsku. Vzniklo totiž podezření, že se jednalo o provokatéra placeného carskou policií. Oné neděle, kdy petrohradští dělníci šli ulicemi města zpívajíce vlastenecké písně, a s rudými prapory po vzoru pařížské Komuny nesli petici carovi, zahájili vojáci střelbu. Odhaduje se, že se manifestace zúčastnilo asi 140 000 lidí, přičemž sto třicet lidí bylo toho dne vojáky zastřeleno. Manifestace byla pokojná a v oné petici stály docela běžné sociální požadavky, jako zlepšení pracovních podmínek dělnictva, zrušení cenzury a podobně.

V našich časech je bolševická revoluce v Rusku interpretována jako naprosto bezdůvodné násilí zdivočelých mas vedených komunistickými vůdci, kteří byli samotným svým založením v podstatě zločinci. Skutečnost, že lidové bouře, dělnické protesty, stávky, manifestace už od poloviny 19. století a po celé Evropě odrážely převážně ohromně kruté, často nelidské podmínky života námezdních sil, se takto úplně ignoruje. Kdo se sám ze své vlastní vůle nezabývá příčinami vzniku sociálně motivovaných revolucí, ten věří současnému příběhu o patologii revolucionářů a o zvířecím pudu těch, kteří svrhli laskavou a velice empatickou buržoazii. Tento model vynechání příčin, aby následek mohl být označen za vlastní příčinu, je standardním postupem současné propagandy na Západě, který přes všechen technologický pokrok zůstává stále kapitalistický, imperialistický, koloniální a militaristický.

Střelba do demonstrujícího davu vstoupila do dějin Ruska jako takzvaná Krvavá neděle (Krovnoje voskresenije). Půl roku před krvavou nedělí ale došlo také k jiné události, která rovněž vstoupila do dějin Ruska, a také díky režiséru Ejzenštejnovi do dějin světové kinematografie. V červenci 1904 došlo ke vzpouře námořníků na křižníku Potěmkin. O třináct let později (1917) námořníky z Potěmkina napodobili slovanští námořníci na rakouských lodích v Boce Kotorské.

Na události z let 1904 a 1905 reagovali ruští revolucionáři nacházející se momentálně v emigraci. Začali se vracet do Ruska. Tak se tam vrátili Lenin, Trockij, Deutsch, Zasuličová a někteří další. Naděžda Krupská, Leninova životní družka, ve svých Vzpomínkách cituje Leninova slova: „Co se mne týče, raději bych revoluci odložil na jaro. Ale nás se stejně nikdo na to nebude ptát.“ Možná, že tato Leninova poznámka přivedla filozofku Hanah Arendtovou k názoru, že revoluce většinou revolucionáři už sami neřídí.

Události v Rusku byly ale v plném proudu. Dělníci v továrnách velkých měst ustavili první odborové organizace, jimž se do čela postavily takzvané „sověty“, tedy rady. Na univerzitách se bouřili studenti, na venkově se organizovalo studentstvo. Ministerský předseda a ministr financí, Witte, radil carovi, že má v podstatě jen dvě možnosti, jak řešit situaci v zemi. Buď zavede konstituci, nebo musí zahájit diktaturu. Velkokníže Nikolaj Nikolajevič varoval cara, že má armádu na Sibiři, takže jej nebude mít v podstatě kdo před vzbouřeným lidem bránit. Takže může skončit jako Ludvík XVI. Carevna propadla hysterii a začala uvažovat o útěku ze země. Samozřejmě i s dětmi. Nakonec v říjnu 1905 car zavedl konstituci, tedy dvoukomorový systém. Horní komoru (Říšskou radu) tvořila šlechta, velkostatkáři, obchodníci a univerzity; dolní komorou se stala Říšská duma s 524 poslanci volenými podle kurií.

Situace cara Mikuláše II., byla jeho vlastní vinou na počátku dvacátého století mimořádně obtížná. Válku na Dálném Východě s Japonskem nezvládl, část jeho dvora s carevnou v čele se nacházela pod německým vlivem a země se otřásala nepokoji ve městech, na venkově, na univerzitách i v armádě. Když se Rusko nachází v těžké situaci, hledí západní Evropa mu jeho situaci ještě ztížit. Vilém II. využíval momentální slabosti Mikuláše II., aby se pokusil znovu dostat Rusko pod německý vliv návrhem rusko-německé obranné smlouvy. Jak si Vilém přál, sešli se oba panovníci na carově jachtě Polární hvězda u Björke v Baltickém moři. A tam car ještě v červenci 1905 onu smlouvu s Německem podepsal.

Celá situace byla tehdy docela kuriózní, a tak možná ani nepřekvapuje, že podobně vypadala i samotná smlouva. Byla napsána na poštovním papíře nesoucím logo oné jachty, tedy Polární hvězdy. Dějiny mívají někdy smysl pro humor. Většinou pro černý humor. Racionálně uvažující část carského dvora se obávala toho, že se car dostal na všech frontách natolik do slepé uličky, že jej už nic nemůže zachránit. Ruské situace pochopitelně využila také Velká Británie, když vtrhla do Tibetu. Když Britové v roce 1899 vedli válku s Búry, během níž se dopouštěli válečných zločinů, Rusko této situace k oslabení britských pozic nevyužilo. Britové ale nikdy neváhají využít vše, co může Rusko oslabit. V tom se obě impéria od sebe zásadně liší. Angličané také uzavřeli smlouvu s Japonci. O jejím obsahu nikdy Petrohrad neinformoval. Z britské i japonské strany směřovala ona smlouva pochopitelně proti Rusku. Japonci si na válku s Ruskem, která je stála hodně peněz, vypůjčili prostředky právě v Anglii a ve Spojených státech. Nakonec se Wittemu podařilo uzavřít s Japonci mír v americkém Portsmouthu, což se stalo v září onoho bouřlivého roku 1905. Tato smlouva měla ale za následek, že se Korea dostala pod japonský vliv.

Konstituce, ke které car svolil, ke klidu v zemi nestačila. Stávky ve městech zahájili typografové, po nich následovali zaměstnanci železnic. Petrohrad se ocitl odříznut od světa. Stávkovaly také pošty a ke stávkujícím se přidali i obchodníci a řemeslníci. Revoluční centrála byla rozdělena na menševiky a bolševiky. Menševici svolali schůzi k ustavení takzvaného Sovětu dělnických delegátů, jehož předsedou se stal advokát Chrustalev. Když byl policií zatčen, objevuje se na scéně Lev Trockij, který byl ještě tehdy stoupencem menševiků. Petrohradskému sovětu se dostalo legalizace tím, že s ním začaly jednat oficiální úřady v hlavním městě. Ale události běžely na ruském území vpřed i dalšími revolučními akcemi a bouřemi. V Kronštadtu se vzbouřili námořníci a stejně tak i v Sevastopolu. V prosinci petrohradský sovět vyzval k neplacení daní a ke svržení cara. Takto se poprvé objevil požadavek svrhnout Mikuláše II., což střední vrstvy, především obchodníci, úředníci, řemeslníci, považovali za příliš radikální krok. Začali se obávat znehodnocení peněz i represí. A k těm skutečně došlo. Witte vyslal gardový pluk Preobraženského, který tehdy stál ještě na straně cara (o dvanáct let později se postaví pluk na stranu revoluce) k potlačení revoluce. Vojáci oblehli sídlo výboru sovětu a všech jeho padesát členů bylo zatčeno. Včetně pozdějšího organizátora Rudé armády, zdatného řečníka a poněkud sebestředného Lva Trockého.

Petrohrad tedy v této fázi revoluce neuspěl. Moskevskou „frontu“ ale řídil Lenin, který se nechtěl omezit jen na protesty, stávky a pochody ulicemi, ale vyzval dělnictvo k boji na barikádách. V prosinci 1905 se tak na barikádách v Moskvě ocitlo na dva tisíce dělníků vyzbrojených puškami a pistolemi. Lenin, který údajně studoval Clausewitze, dal rozkaz k obsazení důležitých strategických uzlů, železnice, nádraží, pošty, telegraf a podobně. Vojáci, kteří byli ve službách cara, mnohdy ale s revolucionáři tajně či otevřeně sympatizovali. Přes veškerý odpor ozbrojených revolucionářů a Leninovu nesporně účinnou taktiku, byla ale i moskevská revoluce poražena. Represe cara a vlády následovaly. Jen v roce 1906 bylo vyneseno přes pět tisíc rozsudků smrti.

Ruská revoluce onoho roku 1905 ale nezůstala bez ohlasu ani v dalších zemích Evropy. Tak v Čechách a na Moravě probíhaly sociální protesty a bouře. Rakouská policie potlačila manifestace dělnictva v Praze, Českých Budějovicích a Mladé Boleslavi. V Brně na mohutné demonstraci za všeobecné volební právo policista probodl národního socialistu Pavlíka. V Praze dělníci vyhlásili generální stávku a proběhla pouť na Bílou horu. Vídeň byla událostmi v Petrohradu a v Moskvě natolik vyděšena, že některým požadavkům dělnictva ze strachu vyhověla. Takto bylo nakonec vybojováno i všeobecné hlasovací právo.

Car řešil potíže své vlády tím, že nejprve odvolal z funkce Witteho. Po něm odvolal i jeho nástupce, Goremykina a na jeho místo do čela vlády ustavil výraznou osobnost, Pjotra Stolypina (1862 – 1911). Tento Stolypin se narodil v Drážďanech a podobně jako Witte vystudoval matematiku. Měl údajně železnou vůli a na rozdíl od Witteho byl vybraného chování. Tvrdě vystupoval proti Dumě a proti revolucionářům. Takto se stal dvakrát terčem atentátu. Při prvním atentátu v roce 1909 byli zraněni členové jeho rodiny a Stolypin vyváznul bez zranění. O dva roky později jej v divadle v Kyjevě zastřelil advokát Bagrov.

Stolypinouvou taktikou zaměřenou proti revoluci a revolucionářům byl pokus odvést jim venkovské obyvatelstvo, tedy „mužika“. V letech 1906 až 1910 zahájil Stolypin agrární reformu. Byla to druhá agrární reforma v Rusku. Tou první po Krymské válce byl ruský venkovan osvobozen z poddanství, reformou druhou, Stolypinovou, měl snad získat i vlastní půdu. Tato reforma ale byla míněna více feudálně-kapitalisticky než sociálně. Nejvíce půdy se mělo na venkově soustřeďovat i nadále v rukou bohatších sedláků a statkářů (kulaků), zatímco většina venkovského lidu neměla uniknout pauperizaci. Lenin na tuto reformu sázel proto, že naopak měla venkov přiblížit k revoluci, ne jej revoluci vzdálit, jak se domníval Stolypin.

Vládnoucí moc v zemích Habsburské monarchie sledovala Stolypinovu agrární reformu se zájmem, neboť rovněž sázela na to, že rozdáním půdy venkovskému lidu se sníží riziko selských bouří. Neúspěch revolučních vystoupení v Petrohradu a v Moskvě zasel sváry mezi revolucionáři. Šlechtic a filozof Georgij Plechanov (1856 – 1918), který patřil k čelným představitelům ruského marxistického smýšlení, překladatel do ruštiny Marxova a Engelsova Komunistického manifestu, vytýkal Leninovi, že ozbrojenou akcí v Moskvě jednal příliš zbrkle. Lenin se zase posmíval slabosti petrohradského sovětu. Po nezdaru revoluce z roku 1905 zamířila vlna revolucionářů do emigrace. Takto nebyla první vlnou ruské emigrace v západní Evropě emigrace bělogvardějská, jak se často mylně soudí, ale revoluční emigrace z roku 1905. V západních zemích se konaly kongresy – v Londýně a ve Stuttgartu v roce 1907. Samotný Lenin se nějaký čas ukrýval na ruském území, potom ve Finsku v Kurkalla. Odtud Lenin organizoval další ozbrojený odpor proti carskému režimu. Revolucionáři potřebovali peníze, a tak neváhali přepadat například vlaky vezoucí v poštovních vozech tržby. Údajně se jedné takové loupeže zúčastnil i mladý revolucionář, Džugašvili, tedy Josif Vissarionovič Stalin. Plechanov s touto loupeživou praxí ale nechtěl mít nic společného.

Ruská revoluce roku 1905, kterou končíme první sérii našeho vyprávění, měla silnou podporu ze zahraničí. Revoluční časopisy, jako Jiskra, Vpřed, Prapor revoluce, Proletář a další, vykazovaly na zadních stranách svých vydání přehled příspěvků od dobrovolných dárců ze zahraničí. Velké částky přicházely ruským revolucionářům z Ameriky. V Rusku revoluci podpořili i někteří bohatí Rusové. Tak například velkoprůmyslník Savo Morozov věnoval na podporu revoluce miliónové částky a pro případ své smrti určil vysoký pojistku zabezpečený kapitál pro potřeby revoluční organizace. O finance se v revoluční straně staralo trio ve složení Lenin, Krasin a Stalin. Pomáhala také žena spisovatele Maxima Gorkého, herečka Andrejeva.

Takto tedy se uzavírá první série esejů věnovaných dějinám vztahů mezi Evropou a Ruskem a významným politickým událostem v tomto prostoru od přibližně šedesátých let 19. století do roku 1905, k roku první ruské revoluce. Druhá série na obsah první bezprostředně navazuje a dovádí vztahy mezi západní Evropou a Ruskem až k datu nacistického vpádu do SSSR v červnu 1941.

Ivo Šebestík

Nové slovo

(Koniec prvej série)

Ilustrace: Námořní bitva u Port Arthuru, únor 1904, na japonské pohlednici. Foto: Wikipedia

[1] Josef Šusta: Světová politika, nakladatelství Vesmír, Praha 1927. Josef Šusta byl vedle Jaroslava Golla, Josefa Pekaře, Kamila Krofty a několika dalších osobností jedním z nejvýznamnějších českých meziválečných historiků. Za německého protektorátu se stal předsedou České akademie věd a umění, což se jeho osobě stalo osudným. Ačkoliv nesklouzl ke kolaboraci a odmítal i nabídky tehdejšího protektorátního prezidenta, Emila Háchy, k angažovanosti v politice, nemohl se ubránit kompromisům s protektorátní mocí. Po válce čelil útokům osobních nepřátel, což Šustu donutilo k sebevraždě. Vrhl se 27. května 1945 z Hlávkova mostu v Praze do Vltavy.

[2] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 117

[3] Tamtéž, str. 120

[4] Pierre Broué: Trotsky, Le grand livre de mois, Fayard, Paris1988; Max Eastman: „La jeneusse de Trotsky, Gallimard, Paris, chapitre V a VI.

[5] Naděžda K. Krupská: Vzpomínky na Lenina, Nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1964

[7] Jan Šeba: Rusko a Malá dohoda v politice světové, Melantrich, Praha 1936, str. 160