Eman Pluhař: Kulturní válka proti svobodě myšlení

Ale Joffe konstatuje, že v Americe sotva mine den, aby někdo nevyletěl z redakce, university nebo podniku kvůli myšlenkovému zločinu a jmenuje jednotlivé případy. Dva redaktoři z New York Times otiskli na názorové stránce dopis senátora, který požadoval nasazení federální policie při potlačování nepokojů v jednotlivých státech USA, a byli na hodinu propuštěni. Stejně tak personální šéfka z Adidas USA musela jít, protože prohlásila, že celý diskurs o rasismu je jen „ povyk“ a i korektně myslící stoupenec Black lives matter byl na facebooku vypeskován: „Jako běloch nemáš právo  souhlasu či odmítnutí toho, co řekne černoch....“. Morální krutosti, nic nového pod sluncem, míní Joffe. Ale poměrně dobře to ukazuje nejen na levicovou hysterii, ale na  zřejmou slabinu na levém křídlu  americké levice.Tu lze na základě analýzy amerických volebních statistik odhadnout na 8%  voličů, které agentura More in Common napočítala v kategorii Progresivní aktivisté a kteří bez výhrad věří ve správnost „politické korektnosti“. 82 % amerického  obyvatelstva  ale uvažuje jinak. K nim se dá započítat i jiných 8% obyvatelstva na „bílé straně“, které  zděšeny  8%  progresivních aktivistů prchly na stranu D.Trumpa a Hillary Clintonovou tak minule připravily o vítězství.

Další recenze z Die Zeit se opět týká americké volební situace a  pochází od Adama Sobozcynského. Probírá faktograficky bohatou knihu levicově-liberálního žurnalisty Ezry Kleina Why We´re polarized. Klein konstatuje a na číslech dokládá, že brexit a volba D.Trumpa v roce 2016 nepředstavují v amerických volbách žádný zlom. A to je jedině předkvapivé na nijak nepřekvapivé volbě  i na výsledcích  u „voličů s bílou barvou pleti“. V roce 2004 byl republikánský kandidát volen 58% bílých voličů, v roce 2008 55%, v roce 2012 59%- a Trump dostal 57%. A žádný zlom není vidět ani v kategorii žen a a republikánských  voličů. U Američanů se teprve v osmdesátých letech minulého století vykrystalizoval antigonistický dvoustranický systém, kde jsou na jedné straně liberálové, sekulární voliči, urbání voliči, ethnicky diversní voliči a stoupenci sociálního státu a na druhé straně konzervativci, voliči s  náboženskou orientací, voliči z venkovských oblastí a tržní liberálové. Jedním dechem ale říká, že dvoustranický systém se mezitím  změnil na systém dvou mega-identit, založených víceméně na rozdílném životním stylu a v něm prostě jedni volí ty a druzí ty druhé. Hlavní roli hraje životní styl a každodenní rituály a nikoliv politické otázky. Není tomu sice tak, že by děti volili jako rodiči, ale začíná se to tomu podobat. A zdůrazňuje  zranitelnost většinových systémů, kde se většinová strana může stát obětí populistického únosu, jak se stalo v USA. Uzavírá, že  tolik vysmívané vícestranické evropské systémy jsou na tom v tomto případě lépe, protože brání srovnatelnému přehřátí provozu. Extrémisté v nich mají své devítiprocentní strany a věc je tím  vyřízena.

Foto: J. Joffe