Ceny energie nerostou

Ceny energie v červenci se nezměnily oproti červnu. Lze to číst i tak, že se neobrátily od poklesu, ve kterém byly v předchozích měsících. Vyplývá to z čerstvých statistik ČSÚ. Meziroční pokles cen energie je opravdu hluboký - ceny elektřiny, plynu a páry klesly o 8,6 % a ceny těžby a dobývání o 3,6 %. To má své klady i zápory. Pokles cen elektřiny, radostná událost spotřebitelů, je černou můrou ČEZ a stojí zejména v cestě dostavby Temelína (k velké spokojenosti jeho odpůrců, jako jsem já). Pokles cen uhlí zase ohrožuje budoucnost OKD (nutno řešit) nebo prolomení uhelných limitů na českém severozápadě (zaplaťpámbu).

Avšak stejný jev bezprostředně zhoršuje také postavení alternativních zdrojů energie, pro které je výhodné, když ceny fosilních paliv rostou, zatímco slunce a vítr stojí pořád stejně (nic). Ale to by byla jen půlka příslušné podnikatelské úvahy. Investiční náklady alternativ klesají mnohem rychleji než ceny elektřiny, zatímco investiční náklady fosilní a zejména jaderné energetiky prudce stoupají. Historickou soutěž proto fosilní zdroje nemohou vyhrát a jaderná je podle všeho ztracena už teď.

Jenže historie je daleko a zima za humny. Pokud budou ruské trubky zavřené, budeme čerpat z našich zásobníků, které už jsou plné. Ted se však dozvídáme, že nebudeme sami. Berme vážně varování předsedkyně českého Energetického regulačního úřadu Aleny Vitáskové, že zemní plyn natlakovaný do zásobníků na našem území není jen pro nás. Jak uvedla v ČT, "RWE skladuje plyn také pro obchodníky, kteří ho mají určený třeba i pro Německo.“ V mrazivých zimních dnech tak bude dost času k hlubokým úvahám o promyšlenosti hospodářské politiky, která zprivatizovala životně důležitou infrastrukturu do rukou zahraničních společností.

Pro ty, kdo se v zimě nebudou moci zahřát ničím jiným, než rozčílením, dodávám, že zásobník na Příbramsku, který byl vybudován v opuštěném uranovém dolu, zablokoval další využití nerostů na tomto území (je tam ještě spousta stříbra a uranu pro hlubinnou těžbu), protože stlačený zemní plyn v jedné díře a nasazení trhavin v důlním díle v sousedství prostě nejdou dohromady. Smlouva o zásobníku obsahuje závazek, že v okolním území se neodehraje jediný odpal.

Z toho je vidět, jaké obrovské možnosti má politika, chce-li ovlivnit hospodářský život v zemi a životní úroveň obyvatelstva. Rozhodně by neměly být využívány jen k tomu, že škodí. Našlehaná ukrajinská krize, která má zvednout zájem o břidličný plyn na Ukrajině a v Polsku (a možná i u nás) jako náhražku uměle nedostupných ruských dodávek, tak může vyjít opravdu draho. Stejně tak pokus uzavřít ruský trh a tlačit Evropu do nevýhodných transatlantických vztahů.

Je to souboj minulosti s budoucností. Něco podobného naznačuje také letošní Zpráva o nové ekonomii klimatu, která byla právě prezentována ve Spojených národech v New Yorku.

http://newclimateeconomy.net/content/new-york-launch-new-climate-economy-united-nations

Připravil ji mezinárodní tým vedený britským ekonomem Nicolasem Sternem (je tvůrcem oboru, který byl založen jeho vládní zprávou Stern Review on the Economics of Climate Change z roku 2006). Jak uvádí, čeká nás období bezprecedentních strukturálních změn, které si vyžádají během 15 let investice 300 až 400 bilionů (tisíců miliard) dolarů. Stern je zastáncem „lepšího růstu“ (better growth) s oddělením hospodářského růstu od uhlíkových emisí (decoupling). Není to jediná cesta. Jiný britský ekonom Tim Jenkins, zakladatel New Economics Foundation, napsal před nedávnem zprávu pro britskou vládu o konceptu „nerůstu“ (degrowth), což je koncept bezpečné stabilizované ekonomiky.

Oba koncepty zřejmě budou rozvíjeny souběžně, jak Sternův (spíše centralizovaný, s velkými infrastrukturními investicemi), tak Jenkinsův (decentralizovaný, rozvíjející samofinancování na komunitární úrovni). Řekněme, že Sternův zatím převažuje. Pak platí jeho úvaha, co to udělá s prosperitou. Čtěte pozorně - samo o sobě nic:

„Z ekonomických modelů je patrné, že nízkouhlíkové reformy budou v některých sektorech pracovní místa vytvářet, zatímco v jiných místa zmizí (nebo nebudou vznikat). Ale většina modelů ukazuje, že celkový efekt nízkouhlíkových reforem – zejména těch rozhodných – je malý a předpokládá 1 – 2 % výkyv počtu pracovních míst nahoru nebo dolů. Záleží na konkrétní politice, která bude použita. Některé analýzy naznačují, že využití uhlíkových daní jako zdroje, který umožní snížit zase jiné daně, narušující ekonomiku, mohou v řadě případů přinést čistý přírůstek pracovních míst. Ale jiné modely vykazují malé čisté ztráty. V obou případech je dopad nízkouhlíkových reforem zastíněn podstatně významnějšími makroekonomickými zásahy, regulací trhu práce a strukturálními změnami v ekonomice.“

Ze Sternových slov je patrné, že řev poražených skupin o ohrožení konkurenceschopnosti ekonomiky se týká právě jen těch poražených skupin, nikoliv celé ekonomiky. Ta nemůže zavřít oči před tím, že pokračující zamořování atmosféry uhlíkem, který se nahromadil za geologickou minulost Země ve fosilních zdrojích, ohrožuje obyvatelnost naší planety. Poražené skupiny musejí ustoupit. Ale s celkovou ekonomickou úrovní to při rozumném postupu moc neudělá. Zato nečinnost může způsobit, že civilizace, tak jak ji známe, zanikne.

Mimochodem, obavy z ohrožení konkurenceschopnosti v důsledku zpřísňování ochrany životního prostředí, jsou stejně liché, jako ty, které varují před zvyšováním minimální mzdy. Ano, budou nezaměstnaní, ale budou jimi podnikatelé, kteří nedokážou udržet firmu ani za použití živořících zaměstnanců. Zvyšování minimální mzdy je radikální politika, která však může zkrachovat, pokud není propojená s dalšími. Mělo by být samozřejmostí, že v případě krachu společnosti má přednost udržení firmy v chodu.

Uspokojení věřitelů musí být odděleno od fyzické budoucnosti výrobních kapacit. Příležitost musí dostat zaměstnanci, kteří mohou firmu odkoupit za cenu kumulovaného cash-flow (je záporné u ztrátové firmy, jde o úhradu dluhů, nejspíš po krácení, vyrovnání, „hair-cut“). K financování takových operací by měly existovat vzájemnostní zaměstnanecké nebo odborové fondy. A krajské nebo regionální veřejné banky (nesoukromé, v roli kapitálu je veřejný majetek, proti kterému si může tato banka půjčovat u centrální banky), modelem je Banka Severní Dakoty (BND) v USA. I do tohoto úkolu bychom se měli pustit dřív, než nás k němu dokope ústupový boj před neodvratnými konflikty.