Počtář nebeského chaosu - Zdeněk Sýkora

Společně s Kupkou je Zdeněk Sýkora jediným českým autorem, který je zastoupen ve sbírkách Centra Pompidou, je součástí i mnoha dalších galerií i prestižních soukromých sbírek a zároveň patří mezi nejdražší české výtvarníky. Na těchto nej v hloubce umění vůbec nezáleží, někdy je ale dobré vědět, s kým máme vlastně tu čest, a který český rodák to se svou pílí, poctivostí a s citem pro zákony univerza skutečně nejdál dotáhl.

Zdeněk Sýkora se narodil v únoru 1920 v Lounech. Vystudoval výtvarnou výchovu, deskriptivní geometrii a modelování na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze, kde poté působil jako pedagog až do roku 1980. Jako autor začínal krajinomalbou svého rodiště, které objížděl na kole s plátnem v podpaží. Prošel obdobími tvorby pod vlivem surrealismu a kubismu, opravdový průlom do nitra vlastní tvorby přišel na začátku 60. let, když začal převádět krajinu na abstraktní struktury organizovaných geometrických prvků. Přelomovým dílem se stala Šedá struktura z roku 1963, kde použil rastr coby pole pro barevné či polohové variace jednotlivých prvků. V polovině šedesátých let pak zapojil (spolu s matematikem Blažkem) do své práce počítač. Ten se pak stal již nezbytným pomocníkem. A byla to nádherná celoživotní symbióza stroje počitadla a kreativní mysli, když společně opisovaly kruh od chaosu k řádu a zpět. Začátkem 70. let se novým elementem jeho obrazů stala linie. Zatímco u struktur pracoval s přísným řádem a snahou neopakovat žádnou kombinaci, při tvorbě liniových obrazů naopak využil náhodnost. Tvary, délky, tloušťky, barvy, růst a křížení linií určovala náhodná čísla, která v každém bodě vždy znovu generoval počítač nebo hod kostkou.

Smutné i veselé moderní oko

Stále jsou mezi námi tací, kteří by přišli na Sýkorovu výstavu, třeba na již zmíněnou v Galerii hlavního města Prahy, a viděli by jen změť fleků, čar, či jen o trochu více pro jejich oko přijatelné kruhy a kroutili by nechápajíce hlavou, jak někdo může strávit celý život nad tím, jak namalovat čáru. A pak přicházejí jiní, kteří stojí v němém úžasu před celým obrovským vesmírem v jedné nenápadné lince, která si tak pluje plátnem... Jsou to dvě moderní oka, smutné a veselé, dva tábory, do kterých se stále sami dělíme. Ti smutní, chtějí na plátně vidět stromy jako živé, jeleny jako živé, barvy jako živé, sami ostatně žijí život „jako“. Mají hlavu jako meloun vodnatou... Ti veselého oka, v jádru možná smutní, si chodí do hloubek, do dálek a do výšek pro otázky, na které nachází nečekané ale mnohdy známé odpovědi. Ti pak stojí před Sýkorovými obrazy tiše, a v duchu se pousmívají, protože již vědí. Lidské tázání i umění má dlouhou historii a všichni ti veselého oka se ve své veselosti museli právě tázáním dlouze cvičit. Ale do umění i do historie lze s otázkou vstupovat odevšad. Nemusíte být akademik, matematik ani mystik, abyste porozuměli principu kruhu. Linie putuje z jednoho konce obrazu na druhý, aby se v jiné podobě vracela. Putuje na okraj, aby svou cestou snímala moc chaosu za ním se rozprostírajícím. A čím více Sýkorův počítač počítá, řadí a organizuje, tím více jeho tenoučké i tlusté linky na obraze neorganizovaně rejdí a pohybem se radují. To je právě ten základní princip, který pan velký malíř dobře pochopil. Čím více člověk postupuje vpřed, tím více se vrací, čím více řáduje, tím více pra pra „nepořádku“ vyvstává. Sám Sýkora poměrně často hovořil o svébytnosti obrazu; o náhodě, která odkazuje k „vyššímu" řádu a která „jako by byla jednou kvalitou možnosti přímého kontaktu s univerzem". Jde tedy skutečně v podstatě jen o to, jakým způsobem se naučíme do vesmírného kruhu vstupovat. A že se těmto vstupům naučil Zdeněk Sýkora velmi dobře, o tom svědčí množství jeho tvorby i požehnaný věk, který mu k ní poskytl dostatek času.

Kdykoliv se proto v budoucnu setkáte s některou ze stop, které zde pan Sýkora nechal, skutečně zbystřete. Zbystřete tím, že necháte otázku „Kde je jelínek?“ zasunutou v člověku, kterým nechcete být, a necháte jen volně vyplynout gauginovskou otázku „Odkud přicházíme, kdo jsme a kam jdeme?“ Ty krásné rychlé, pomalé, kroucené i rovné linky vám samozřejmě neodpoví, ale nechají vás zavibrovat ve svém tempu, odvedou kamsi … no a pak se mohou dít věci. Putujte s nimi stejně, jako byste putovali po horách nebo dolinách, putování obrazem i krajinou je téměř totožné, stačí jen volně a bez předsudků dýchat.