P.C. Roberts: Charlie Hebdo

Muslimští teroristé jsou obvykle připraveni po svém útoku zemřít, avšak oni dva profesionálové útočicí na Charlie Hebdo, byli rozhodnuti po činu uniknout – a také se jim to po jistou dobu i dařilo. K jejich totožnosti se pak už skoro „jako obvykle“ dospělo tak, že oba pro potřebu úřadů zanechali v ukradeném autě svoje občanské průkazy. Takováto chyba je nejen v křiklavém rozporu s profesionálním provedením předchozího útoku na Charlie Hebdo, ale až nepříjemně připomíná cestovní pas, který byl „zázrakem“ objeven v ruinách newyorských dvojčat (WTC), a posloužil k obstarání identity 11 únosců letadel z roku 2001.

Jako nezvratný závěr platí, že občanské průkazy v ukradeném autě atentátníků jsou průkazy bratrů Koachiů, typických obětních beránků, policií později zastřelených, od nichž se už nic nedovíme, a nikoliv občanskými průkazy profesionálů, kteří Charlie Hebdo skutečně přepadli. Faktem, který tento závěr potvrzuje, je zpráva, že třetí muž z útoku na redakci karikaturistů podezřelý, jistý Hamyd Maurod, údajný to řidič ukradeného auta, když zjistil, že je v médiích citován jako osoba do útoku zapletená, neodkladně hledal spásu v náručí pařížské policie, vědom si toho, že z rukou bezpečnostních speciálních složek by mu hrozila nekompromisní a rychlá smrt.

Další hádankou oficiálně vyprávěného příběhu, která zůstává presstitutkami štítivě nepovšimnuta, je údajná sebevražda člena právnického oddělení francouzské policie, fungujícího při vyšetřování incidentu jako osoba nejvýznačnější. Z neznámých důvodů Helric Fredou, úředník, přítomný ve většině důležitých pátrání z poslední doby, se 7. či 8. ledna (obě tato data se citují v opožděné policejní zprávě pro média), rozhodl, že se ve své kanceláři a uprostřed noci zastřelí – a to přímo při sepisování zprávy o průběhu svého vyšetřování uvedeného incidentu. Jak dokazuje zjišťování na googlu, mainstreamová média o této věci nepodala jedinou informaci. Tu přinesla jen média alternativní a několik deníků britských – avšak jak bez jakéhokoli podzření, tak i bez zmínky o tom, jestli Fredouova zpráva zmizela z očí světa spolu s ním, či nikoliv.

Oficiální příběh zní tudíž tak, že Fredou trpěl depresemi a stavy vyhoření, k čemuž nebylo ovšem připojeno žádné důvěryhodné svědectví. Deprese a stavy vyhoření tak i nadále zůstávají standardním vysvětlením záhadných úmrtí, nesoucích zneklidňující náznaky všeho druhu.

A jak k případu zareagovala americká média? Jako vždy a jako vždy coby ministerstvo propagandy Washingtonu. Namísto, aby do případu vložila svůj pohled a vlastním úsílím šetřila, co se vlastně v Paříži událo, slaboduše jen opakují vládní nevěrohodný příběh. Je to tak jednoduché...

Ten příběh nás však – všechny ostatní – nutí přemýšlet. Kdyby muslimové stáli za útokem na Charlie Hebdo, jakého muslimského cíle tím chtěli dosáhnout? A jakého dosáhli? Žádného! Naopak! Útok muslimům připisovaný skončil s francouzskými sympatiemi pro věc muslimů, s její podporou Palestiny a skončil i s evropskou opozicí proti dalším protimuslimským válkám.

Není tomu tak dávno, co Francie ve Spojených národech hlasovala společně s Palestinci proti USA a Izraeli, kteroužto svobodomyslnou pozici pak francouzský prezident potvrdil svým prohlášením, že ekonomické sankce proti Rusku by měly mít své časové ohraničení.

Ano, Francie ukázala až příliš mnoho zahraničně politické nezávislosti. A útok na Charlie Hebdo se teď jeví jako zcela dostatečný na to, aby Francii zastrašil a postrčil ji zpět pod washingtonský palec.

Vybral a přeložil Lubomír Man