Mecenášství – nově objevované zdroje financí pro kulturu

Ve 20. století vybudoval v českém prostředí fungující systém mecenášství architekt Josef Hlávka. V roce 1904 založil nadaci pro podporu umění a nadání, která funguje do dnes. Byla tak dokonale právnicky nastavená, že jí to umožnilo přežít jak náročné období nacismu, tak i komunismu, která byly pro většinu ostatních obdobných nadací likvidační. Hlávkova nadace za celé století podpořila řadu talentovaných odborníků a získala tak na vysokém věhlasu.

Období komunismu rozhodně nevytvářelo příležitosti pro vznik podobných iniciativ. Nejenom že došlo k absolutní likvidaci spolkového a společenského života v kontextu podpory veřejně prospěšných aktivit. Vzhledem k obecně nastavenému principu absolutní rovnosti a uniformitě byla naopak nastavena naprostá nevstřícnost k principům občanské společnosti a prvkům jakékoliv společenské změny.Česká společnost se z tohoto marasmu stále ještě nedostala.

Po revoluci se klíčoví čeští mecenáši rekrutovali zejména z řad restituentů a jednalo se o lidi, kteří buď měli zahraniční exulantskou zkušenost, kterou se ve své mecenášské roli snažili zúročit v českých podmínkách nebo českým neziskovkám věnovali svůj znovu získaný majetek. Vzorovým příkladem mecenáše v tomto kontextu byl například Ladislav Čerych. Společně s Pavlem Tigridem stál u zrodu rádia Svobodná Evropa a v roce 1994 se stal ředitelem Střediska vzdělávací politiky při pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Podpořil zejména Nadaci rozvoje občanské společnosti, které věnoval budovu, založil a financoval také fond, jehož účelem je podpora rozvoje občanské společnosti a neziskového sektoru v ČR, evropské spolupráce s důrazem na přeshraniční spolupráci, aktivní účasti v místním a regionálním rozvoji a podpora aktivit, které rozvíjejí demokracii a ochranu lidských práv.

Dnešní mecenáš je zhruba čtyřicátník, který vybudoval úspěšnou a udržitelnou firmu, historickými kontexty již bývá skoro nepoznamenán. Zajímá se ale o společnost, ve které žije a podniká, chce vylepšit podmínky pro růst a rozvoj a důraz klade na úroveň vzdělanosti českých lidí. Možná se v hledání různých zdrojů financování kultury u nás již blýská na lepší časy. Hudební festivaly, filharmonie i galerie začínají objevovat soukromé dárce. Například festival Struny podzimu už část svých nákladů kryje z fundraisingu, pražské Národní divadlo založilo ale i jiná divadla stejně jako Česká filharmonie založily své mecenášské kluby. Uznávanou instituci už ze soukromých zdrojů vybudovala mecenáška Meda Mládková se svým Muzeem Kampa a v nedávné době také zakladatelé uměleckých center DOX nebo Meetfactory a hudebního klubu Jazz Dock.

Problémem v České republice ale zůstává to, že v ní není mecenášství dostatečně zákonně upraveno. Zatímco sponzor považuje podporu kultury za investici, která se mu musí vrátit, mecenáš netuší, kdy se mu jeho vklad zúročí. Nejedná se ani o akt dárcovství, kdy dárce bezplatně a dobrovolně obdarovává někoho jiného, ale musí při tom být podepsána darovací smlouva, upravena podle zákona č. 40/1964 Sb. Právní úprava čeká na své dořešení, další velkou výzvou bude také prolomení určité bariéry v komunikaci a součinnosti s ostatními, již dlouhodobě fungujícími subjekty, nadacemi, klíčovými neziskovými organizacemi a zástupci státu, spojení sil a realizaci skutečné sociální změny v širším kontextu. Americký model financování kultury mecenášstvím asi v České republice nemůže tak dobře fungovat jako ve Státech, kde má svou historickou tradici. U nás stále chybí elity, které se nebojí předvést vlastní osobu jako bohatého člověka a navíc chybí také úcta k bohatým lidem. Převládá názor, že kdo má peníze, musel si je nakrást. Náš model by se měl blížit spíše německému, který je nám společnými kořeny přeci jenom blíže, důležité role největšího mecenáše by se neměly vzdávat stát, města či kraje.