Havel a Magor píší z nebes dětem

Pižďuchové neráčkují a nikdo se jim nesměje

Pro děti píší spisovatelé obvykle v okamžiku, kdy se stávají rodiči, a bylo by pro ně jako spisovatele hloupé a nepřijatelné, něco vlastním dětem nenapsat. Václav Havel byl bezdětný a Ivan Magor Jirous psal svým dětem z vězení, aby s nimi neztrácel kontakt a oni na něj nezapomněly. Proto je tvorba obou v tomto směru specifická. Knihu Pižďuchové napsal Václav Havel v sedmdesátých letech do sborníku jednoho velkého německého nakladatelství, jež vydalo českým zakázaným spisovatelům knížku „alespoň“ pohádek.

Václav Havel tehdy dlouho tvrdil, že pohádku pro děti napsat nemůže. Za prvé proto, že nic takového neumí, za druhé proto, že špatně vyslovuje hlásku „r“ a v pohádkách se to jen hemží samými drrraky, prrrinceznami, čarrroději, trrrpaslíky a podobnými potvorrrami a za třetí proto, že nemá čas, neboť musí v pivovaru koulet sudy s pivem. Ale jak v knížce uvidíte, nakonec vše skvěle vyřešil, protože vymyslel novou pohádkovou bytost bez „r“. Pižďuchy do knížky v českém vydání (Meander, 2003) namaloval a klotovými rukávy opatřil skvělý malíř a dobrý přítel Václava Havla Jiří Sopko. A tak se dětské oko pokochá a fantazie zas o trochu obohatí s pižďuším dobrodružstvím a dospělí jistě nezůstanou neteční nad autorovými sděleními mezi řádky. Trefným a nenásilně provokativním způsobem totiž kritizuje jak lidskou vypočítavost a lehkou zmanipulovatelnost za minulého režimu tak i stále aktuální tradiční lidské neduhy nezávislé na politickém klimatu.
 
,,Potkal první pižďuch druhého pižďucha a řekl: Ahoj! Druhý pižďuch řekl: Ahoj! Chvíli mlčeli, pak se první pižďuch zeptal: Jak se máš? Druhý pižďuch odpověděl: Ale to víš!“

I uvězněný Magor je něžný a hravý

Knížku Magor dětem půvabných veršů, která dnes patří k již klasickému fondu české poezie pro děti, napsal Ivan Martin Jirous v osmdesátých letech během těžkého žaláře ve Valdicích, do něhož byl odsouzen z politických důvodů. V hrůzném prostředí věznice mu jemné, citlivé a křehké dětské básně sloužily jako spojnice jak s jeho dvěma malými dcerkami, tak se světem lidského citu vůbec. Tato dnes již skutečně klasika je znovu nejen dětem určena jejich dospělým protějškům. Všem těm, kteří budou nad některými verši kroutit nevěřícně hlavou. Tohle že je pro děti? Ano, právě pro ně, děti totiž pravdy i bolesti unesou mnohdy mnohem více než dospělí. Ale možná je to ještě více pro dospělé, kteří již tak nějak otupěli a do krajin, kde si mysl, ač okolnostmi spoutána, hraje z vesela sama se sebou, nezavítali již drahnou dobu.

I Velikonoční pohádku o kohoutech, bouřce a duze psal Magor ve vězení a i z ní „čitelně“ sálá jeho bohatá fantazie a také něha a dobrota, které v sobě samém musel uvězněn velmi opatrovat.

Příběh Velikonoční pohádka o kohoutech, bouřce a duze je o tom, jak vajíčka, kohouti, bouřka a duha obarvily svět – třeba na Modré nebo Žluté pondělí, Šedivé úterý, na Zelený čtvrtek nebo na Bílou sobotu… Kurníky, kohouty, vejce a bouřku do knihy po magorsku nakreslil výtvarník a typograf Luboš Drtina. Na podzimním veletrhu v Havlíčkově Brodě získala knihu cenu za Nejkrásnější dětskou knihu 2011.

Ptaly se nebe obláčky:
proč mají ptáci zobáčky?
Ptal se paprsek sluníčka:
proč mají ptáci peříčka?
Ptala se mámy holčička:
proč mají ptáci očička?
Máma jí řekla za chvíli:
aby se Františce líbili.

Františka tiše zašeptá:
a mne se nikdo nezeptá,
proč mají myši kožíšky?
Zeptej se na to Františky.
Proč mají fousy kočičky?
Zeptej se na to Františky.
A Františka ti odpoví:
Pán Bůh je chce mít takový.