Čemu se linky báseň říká

Někteří umělci vás svou tvorbou dokážou naladit k letu, k vnitřnímu letu samozřejmě nebo ke zpěvu nebo k tomu, že se ve vás roztančí nová báseň. Ostatně celé umění je vlastně o tom, že se v nás, pozorovatelích obrazů, čtenářích knih či posluchačích hudby, něco nenápadného ale důležitého děje. Bez tohoto skrytého dějství by umění nebylo uměním. Na Malichově výstavě v Jízdárně Pražského hradu máte možnost ty nepopsatelné děje okusit. Věřte, že vás dílo tohoto pána ale ani výborné instalace jeho žáka, nenechají v klidu!

V moderním světovém umění nemají Malichovy drátěné plastiky obdoby a Malich je skutečně umělec světový. Věděli to už autoři výstav, kteří jej pozvali vystavovat v roce 1967 do Guggenheimova muzea v New Yorku nebo v roce 1989 do pařížského Centre Georges Pompidou. Na rozsáhlou přehlídku v Jízdárně Pražského hradu se podařilo soustředit skoro tři stovky děl, ať už jde o převratné drátěné plastiky, reliéfy, objekty nebo pastely v kombinaci s temperovými barvami. Autorem dynamického architektonického řešení výstavy je Malichův žák Federico Díaz. Jeho úcta k učiteli, pokora ale i důkaz toho, že se mnohé naučil, je z koncepce celé výstavy dobře znát i cítit. Pro oči umělce-pozorovatele i jeho procházku Malichovým světem je vše dokonale připraveno, samotnému dílu není na úkor instalace nic upřeno, a víc si netřeba přát.

Pán Bůh připoutal člověka k zemi tím, že mu dal schopnost plodit pokračování sebe sama. Těm několika z mnohých ponechal možnost uvidět a pochopit nicotu všeho. Tuto nicotu změnil v energii, která těm, co ji spatřili a uvědomili si ji, dává možnost tvořit. V tvorbě pak na tuto nicotu chvíli zapomenou a vytvářejí svou představu o světě. (Karel Malich, 1970)

Malichovy životní konstanty jsou pevné a neměnné, v rozhovorech i knihách často zmiňuje, že se při práci v myšlenkách vrací nejraději do rodných Holic. Člověk skutečně moc nepotřebuje. Někdo procestuje celý svět a nikdy nebude dobrý, jiný sedí doma, vzpomíná na krásné dětství a vmotá svou představu o světě do drátků. V tom motání se koncentruje celá podstata života, který cestovateli s kreditkou v kapse v letadle navždy odlétá. Je to jako věčný boj času cyklického a lineárního, kruhu a linky, něčeho a ničeho. Tváří se, že bojují, ale jedno bez druhého nemůže být. Musíme ráno vstávat a večer jít spát, musíme pracovat a své dílo opouštět, zítra začínáme nanovo, a na co to všechno? Takže myška-linka v kroužku uzavřená... a musí ho mít ráda ten kroužek! Drátky z rukou Malichových se taky tváří, jak jsou samostatné, protínají sebevědomě prostor, vzpírají se a křiví, ale nakonec i ony zakrouží. Ale z těch linek Malichových je cítit, že mají svůj osudový kroužek rády, že ho poškádlí, ale berou, a to je strašně důležité. Jak pro život Malichův, tak pro život náš a tedy i pro umění. Jeho linky sami básní, jsou epického naturelu, ale základem díla poetického, na které se my, ti co přišli jen „na kukačku“, můžeme krásně - z ničeho nic - napojit. A souznít, a obohatit se a ach, už se těším!

A přestože se linky kroutí tak nějak nesmyslně, neukázněně a tvoří patvary, ty patvary jsou živé, je v nich koncentrovaná vášeň a radost ze života a vy to určitě poznáte, co tu chci tak zdlouhavě říci, jen co za nimi sami vyrazíte. Máte na to dosti času, - až do 8. května, budete-li hodně chtít, možná i déle.