Záhadný rusofob Zaorálek

Slepý a tupý, jako opakovací panák, který je schopen jen opakovat to, co se mu zpoza Atlantického oceánu dolétne ke sluchu z úst jak nové války tak i cizích zdrojů žádostivých neokonzervatistů typu senátora McCaina či Viktorie Nulandové, a nikdo jiný na světě už pro něj nebyl autoritou. Dokonce ani ne tak nesporný znalec mezinárodního dění a všech pod zemí skrytých procesů, které toto dění ovlivňují, jako je někdejší dlouholetý americký zahraniční ministr USA Henry Kissinger, který v době, kdy se ukrajinská krize otevřela a kdy náš ministr právě spouštěl své lamentace o ruské hrozbě, řekl světu o Ukrajině skutečnou pravdu. Že totiž to, co se na Ukrajině právě děje, je pouhou generální zkouškou na to, co se Washington chystá provést v Moskvě.

Slyšel to celý svět a nejspíš to slyšel i Zaorálek, ale dělal, že neslyší. Byl též na obě uši hluchý, když někdejší nejvlivnější činitel EU Němec Verheugen prohlásil vládu v Kyjevě za vládu fašistů z masa a kostí - a proto s tak klidným svědomím odjel do Kyjeva oslavovat první výročí ilegálního a zločinného Majdanu. Neprotestoval ani slovem, když ukrajinský premiér Jaceňuk prohlásil, že Rudá armáda Ukrajinu neosvobodila, ale dobyla, a měl ústa zavřená na deset zámků, když tuhle šílenost o Rudé armádě a Československu prohlásil také někdejší vládní prosazovatel radaru v Brdech Klvaňa. Ale zato měl a má nutkání mluvit o tom, jak se dnes údajně řada zemí cítí bezprostředně Ruskem ohrožena, jak je prý atmosféra v Polsku a Pobaltí skoro tísnivá, a jak prý nebezpečné incidenty a provokace (to snad ze strany Ruska???), tuto nervozitu ještě zvyšují.

Má vůbec o mír a pokoj v Evropě i ve světě náš ministr velkou péči a starost, ale ani v nemenším ho neděsí, že se jak Polsko tak pobaltské státy naplno otevřely americkým snahám učinit ze svého území americké raketové základny, ježící se tisíci střel, namířených z nejvjvětší možné blízkosti na Rusko a určených pro plánovaný a dnes Američany už vůbec ne zastíraný první úder. A jestliže s porozuměním a snad i lítostí mluví o údajně tísnivé atmosféře v Polsku a Pobaltí, pak se zdá nepochopitelné, že ho nezajímá, jak stísněně se asi musí cítit obyvatelé na druhé straně hranic, to je těch ruských regionů, na které jsou ony americké rakety z Polska a Pobaltí přímo namířené. Ne, tohle našeho ministra z jednostranného vidění a cítění světa nevychyluje ani o milimetr, on má jiné starosti, například tu, aby snad prezident při nadcházející oslavě Dne vítězství nad nacizmem nevyjádřil poctu ruským zbraním. A tak ho osloví a doporučí mu, aby tak nečinil. Aby tedy nevzdal poctu těm zbraním, které nás vytáhly z chřtánu nacistické hydry a umožnily, aby se na území dnešní republiky - jak prezident trefně poznamenal – ještě i dnes mluvilo česky.

Tak daleko do hloubky naší minulosti ale náš ministr nevidí, nevidí dobře ani do toho, co se právě ve světě děje - anebo, při nejmenším - to všechno naprosto chybně, falešně a hlavně nespravedlivě posuzuje. Chce se mi dokonce říct, že si nevidí ani na špičku nosu, což mi jako občanovi státu, jehož je tento člověk ministrem zahraničí, dost a nemálo vadí. Tím víc, že jsem se těšil, že až po ministrovi zahraničí, kterého Češi vnímali i vnímají jako cizince a vyslance cizích mocí a zájmů, převezme zahraniční úřad roduvěrný Čech, půjde v téhle části naší politiky všechno už úplně jinak - a hlavně lépe.

A právě o tohle je dnešní zklamání tíživější.

Lubomír Man