Volby v Turecku: Erdoganův hattrick

Premiér nicméně nezískal dvoutřetinovou ústavní většinu a bude muset pro vyhlášení referenda o liberálnější ústavě, jež by nahradila základní zákon schválený po vojenském převratu v roce 1980, hledat podporu opozice. Opoziční kemalistická Lidová republikánská strana (CHP) získala 26 %. Poslední formací s parlamentním zastoupením je nacionalistická Strana národní akce (MHP) s 13 %. Uzavírací klauzule pro vstup do jednokomorového zákonodárného sboru je v Turecku 10 %, což ztěžuje vstup menších stran a národnostních menšin – zejména Kurdů – do vysoké politiky. 

Vítězná AKP postavila předvolební kampaň na hospodářských úspěších své vlády. Kabinet přivedl zahraniční investory, získal nové trhy v Africe a Asii, snížil vysokou inflaci a nezaměstnanost a nastartoval ekonomický růst, který neohrozila ani finanční krize. Staronový premiér slibuje pokračování v tomto kurzu. Sekulární kemalisté se však obávají záměrů Erdogana, který prosazuje ústavní změny „za účelem vytvoření autoritářského prezidentského systému.“ Rovněž je znepokojují islamistické kořeny vládní strany. Nálepku islamisty však premiér odmítá a tvrdí, že vzorem AKP jsou evropské křesťansko-demokratické formace.

O osobnosti Recepa Erdogana píše Jiří Paroubek ve své knize Ve službě republice. Zmiňuje jeho serióznost, uzavřenost a askezi. Bývalý starosta Istanbulu se narodil 26. února 1954 v témže městě a v politice se angažuje od svých 22 let. Byl členem různých islamistických formací a za údajné navádění k náboženské nenávisti skončil v roce 1999 na čtyři měsíce ve vězení. Po návratu na svobodu založil Stranu spravedlnosti a rozvoje (AKP), jejímž předsedou je od srpna 2001. V květnu 2003 je designován premiérem a aktivně prosazuje vstup Turecka do Evropské unie a sjednocení obou částí Kypru. Nyní se však Ankara po několika odkladech vstupu do EU bude více orientovat na oblast Blízkého a Středního východu, kde zaujímá roli regionální velmoci. Prozápadní politici to ovšem kritizují jako návrat k velkoosmanství. Premiérova protiizraelská politika, malá vstřícnost vůči Washingtonu v rámci NATO a orientace na muslimské země (včetně Íránu) je většinou Turků vnímána pozitivně. Turecko jako jedna z rozvíjejících se silných ekonomik aspiruje – společně s Mexikem, Indonésií a Jižní Koreou – na členství v uskupení BRICS, což by z něj učinilo globální velmoc.