Važte slova, važte činy, vy, čeští politici, historie vás bude soudit nesmlouvavě (M.Kelnar, před Generálním štábem 13.3.2024)

    Zaregistrovali jsme snad všichni, že se tu před pár dny u nás objevil francouzský prezident Emmanuel Macron, který hledá pár ochotných zemí, které jsou připraveny poslat své vojáky do víru války na Ukrajině. První, co člověku přijde na mysl, je to, proč jsme byli právě my tou první zemí, kam Macron vyrazil shánět ty svoje ochotné nohsledy pro válku, a to poté, co vyhlásil dne 26.2.2024 na válečném summitu v Paříži tu svoji doktrínu o nutnosti vyslat vojska evropských států na Ukrajinu. To snad vyhodnotil Macron to naše vedení státu jako to nejprodejnější, které on nejsnadněji přemluví, aby dali životy svých vojáků vsázku do této války, kterou Ukrajina nemůže vyhrát, a to ani kdyby se nakonec našlo pár ochotných zemí poslat svá vojska na Ukrajinu.

     Jak se ale zdá, tak český prezident Pavel zabral na toto Macronovo lákání ke vstupu na tuto nebezpečnou válečnou platformu a v zásadě tento český bohuželprezident vyslovil souhlas s vysláním našich vojáků do této války na Ukrajině.

     Premiér Fiala má prozatím zdráhavější přístup, ale jak jste možná zaznamenali, byl náš Fiala pozván do Washingtonu na koberec v polovině dubna tohoto roku, takže veškerá překvapení jsou možná. A jak jsme se již mohli několikrát přesvědčit, tak Fiala nepatří mezi osoby, které se cítí vázáni tím, co jednou prohlásí. Stačí tu vzpomenout na ten jeho předvolební slib, že nebude zvyšovat daně v našem státě.      

    A protože už jsme tu před pár desítkami let měli jednoho svého Emanuela, kterému se sice nepodařilo zajistit, aby česká vojska šla bojovat na východní frontu za vítězství nacistických zbraní, ale ten tam alespoň poslal na východní frontu bojovat v uniformě SS svého syna, který tam také padl. Můj námět tedy je, že by Pavel po vzoru našeho válečného Emana poslal jako předvoj nejdříve své dva syny do této války na Ukrajině. 

    Já bych se rád podíval do nedávné historie naší země, jak se v předvečer a během Druhé světové války vyrovnal náš národ s nebezpečím, stát se kolaboranty okupačních sil, a posloužit jejich zájmům, pokud se týká onoho známého „Drang nach Osten“. 

    A když už jsem vzpomenul toho francouzského Emmana, který nás tu navštívil nedávno, tak samozřejmě tato návštěva evokuje jedno datum, na které náš národ vzpomíná s bolestí v srdci, ano, bylo to datum 15.3.1939, kdy nás na základě Mnichovské dohody Francie a Velká Británie hodili do chřtánu fašistického Německa, a právě toho 15.3.1939 napochodovaly německé armády jako důsledek Mnichovské zrady do naší země.

    Pokud sem tedy přijížděl Macron právě v předvečer tohoto nechvalně známého data, tak by se slušelo Macronovi připomenout, jak svojí zradou v Mnichově otevřely tyto dvě země pro nás brány pekel. A v hlavě mám v této souvislosti otázku, připomenul prezident Pavel Macronovi Mnichovskou zradu a nabídl mu, že když už chce Macron někde zde pokládat nějaké kytky, že by se slušelo, aby to bylo na památku těch 360 tisíc československých obětí, které tu během 2. světové války zahynuly? Oběti války, jejímuž vzniku mohli Francie a Velká Británie snadno zabránit, jen kdyby neměli tu zvrácenou ideu, že obětováním Československa otevřou cestu Německu na Sovětský svaz.

    Jsem si jist, že prezident Pavel o Mnichovské smlouvě a následné okupaci českých zemí před Macronem ani nepípnul, na stole bylo totiž jiné důležitější téma, a to další válečné dobrodružství s možným celosvětovým dopadem, a to na Ukrajině.     

   A když už jsem nakousl tu Druhou světovou válku, tak si tu zkusím odpovědět na otázku, zdali máme právo být hrdí na dědictví, které nám tu naši předkové svými činy z období Druhé světové války zanechali a nebo zdali se máme stydět za to, že naši předkové zradili svoji vlast a kolaborovali ochotně s fašistickým nepřítelem a uvedli takto naši rodnou zem do hanby, za kterou se ještě my dnes musíme stydět.  

     Nejdříve začnu z té světlé strany. Podle mého názoru jsme my jako jeden z mála evropských národů vyšli z Druhé světové války se ctí a čistým štítem a nepošpinili jsme svoji národní čest spoluprací s nacistickým Německem. A to je hodně, čeho si máme vážit, kolik takových zemí bylo tenkrát v Evropě, které se neúčastnily války na straně našich odvěkých nepřátel, to je Germánů proti našim slovanským bratrům na východě, a nebo alespoň nevytvořily nějaké ty kolaborantské divize na podporu Hitlera pro jeho východní tažení. Ano, byli jsme jeden z mála evropských národů, kteří nezformovaly žádnou divizi na straně Německa pro východní a nebo západní frontu, aby tam bojovaly za vítězství německých zbraní. Naopak, naši vojáci bojovali na obou frontách, a to východní i západní frontě proti fašismu a přispěli tak k jeho porážce. 

    Z těch ostatních národů, z těch kolaborantských, co ty fašistické jednotky na svém území vytvořily a poslaly je bojovat na straně německých fašistů na východ, budu jmenovat: Nory, Francouze, Holanďany, Dány, Španěly, Belgičany, Finy, Rumuny, Italy, Maďary, a to nehovořím o lokajských zemích jako Estonsko, Lotyšsko a Litva, které se vyznamenaly svou aktivní rolí v protižidovských pogromech, kdy někteří z těchto národů také působili jako dozorci a nebo kápové v koncentračních táborech, případně se z jejich příslušníků tvořily protipartyzánské jednotky, které bojovaly třeba v Bělorusku proti sovětským partyzánům. A když k tomu ještě zmíním Ukrajinu, tak každému jsou snad známy aktivity Banderovců v průběhu 2. světové války, kdy tito po většinu války bojovali na straně německých okupantů.

    Já si při této příležitosti dovolím jednu osobní vzpomínku, kdy můj táta sloužil v roce 1938 jako voják základní služby na Podkarpatské Rusi, a říkal mi, že tam český voják po setmění nemohl vyjít z kasáren do města, protože by mu Ukrajinci uřízli hlavu. V té době tam žily na Podkarpatské Rusi v zásadě 4 národnosti, a to: Rusíni, Ukrajinci, Poláci a Maďaři. Ti, kteří tzv. šli našim československým vojákům po krku, byli právě Ukrajinci, protože na Podkarpatskou Rus zasahovaly aktivity Banderovců z Ukrajiny. Pro Podkarpatskou Rus se ta banderovská organizace jmenovala Sič a říkalo se těm, dnes bychom je nazvali teroristy, Sičovci.

     Pokud se dnes někdo snaží zlehčoval zločiny Banderovců za Druhé světové války a po ní, tak se dopouští minimálně velké neúcty k našim vojákům, kteří na Podkarpatské Rusi s touto odnoží Banderovců těsně před rozpoutáním Druhé světové války bojovali. A pokud někdo pochybuje, že je dnesBandera na Ukrajině znovu oslavován, mohu ho ujistit, že já sochu Banderu viděl v Kyjevě na vlastní oči již v roce 2010.          Zkrátka díky přízní osudu a díky zřejmě i rozvážné politice našeho zahraničního vedení státu, to je Beneše, a také díky v Evropě známé neválečné mentalitě našeho národa, jak říkával Hitler, že my Češi jsme holubičí povahy, tak díky těmto důvodům jsme nebyli zataženi do války Hitlera proti Slovanům, kde bychom vystupovali jako kolaborantský národ bojující na straně Germánů. Hitlera, také zřejmě z poučení z První světové války, strašila představa, kolik by našich vojáků přeběhlo na sovětskou stranu, kdyby je poslal na východní frontu, že by tam nakonec naši vojáci bojovali ve velkém počtu proti samotným Němcům tak, jako třeba bojovali naši legionáři u Zborova v První světové válce.  

    Takže, vážení, když shrnu to, co jsem tu řekl, tak my jako národ můžeme být hrdí na to, že jsme toto období Druhé světové války prošli, aniž bychom pošpinili svoji národní čest kolaborací s nacisty tak, jak tomu učinila většina evropských zemí. A všimněme si prosím, že dnes, opět ty samé země, co tenkrát buď stály přímo na straně fašistů na východní frontě, a nebo alespoň podporovaly na svém území formováni jednotek pro válku na východě, tak ti samí dnes stoji opět v jedné řadě nakloněni tomu, aby zformovali koalice ochotných, jak to má Macron v úmyslu. Jenže tentokrát již v té řadě ochotných pronacistických kolaborantů můžeme stát i my, pokud tento náš národ teď neřekne své rozhodné NE veškerým snahám francouzského Macrona, aby nás zatáhli do této války. A je smutné, že s Macronem souzní i někteří čeští politici, kterých se na konci mého projevu bude týkat moje výzva.

      Takže, pokud se podařilo našim předkům, že jsme vyšli z této Německo-fašistické anabáze během Druhé světové války neumazáni špínou přímé kolaborací s fašismem, tak to nás jako národ tím více zavazuje, abychom nespadli do této nově formované pro-nacistické žumpy nyní. Je to naše společná odpovědnost k našim předkům, a i k našim budoucím generacím, abychom my i oni mohli říci, „A hrdý bud´ žes nezradil …“.

    Tak, jak se snažíme si každý rok připomenout naše české hrdiny, kteří povstali v boji proti fašistům za Druhé světové války, tak bychom si zároveň měli připomínat i ty, kteří zradili svůj národ a kolaborovali s nacismem jako zavrženíhodné elementy.

     Synonymem těch z druhé strany byl například Čurda, který zradil nejen své spolubojovníky z výsadku, ale prozradil i všechny ty rodiny, co mu poskytli v Čechám úkryt po jeho seskoku do protektorátu, a tím se vlastně dostalo Gestapo až k úkrytu parašutistů v kostele Svatého Cyrila a Metoděje, že to vymlátili z těch, co ty naše parašutisty ukrývali.

    Takže událost atentátu na Heydricha je nejen příkladem hrdinství některých Čechů, ale je příkladem i zbabělosti a zrady některých občanů našeho národa.

Já bych zopakoval historická data z tohoto období tzv. Heydrichiády:

27.5.1942 atentát na HEYDRICHA

10.6.1942 vypálení Lidic

18.6. 1942 boj našich parašutistů v kostele Sv. Cyrila a Metoděje

      A ta 4. událost, kterou bych rád připomenul, ta se udála dne 3.7.1942, kdy se, vážení, sešlo na Václavském náměstí 200 tisíc Čechů a těchto 200 tis. Čechů se tam sešlo, aby vyjádřilo loajalitu Čechů k Třetí říši. Tuto demonstraci „díkůvzdání“ Německu za okupaci českých zemí svolal samozřejmě symbol největšího kolaborantství v naší zemi s Němci, a to je ta zmíněná postava druhého Emanuela, tentokrát českého, Emanuela Moravce. Moravec si také vysloužil jméno český Quisling, byl to celé Evropě znám norský kolaborant. 

     Ano, to je to téma, o kterém já tu dnes mluvím, o cti a odvaze na jedné straně, a o zbabělosti a zradě na straně druhé.

    A proč o tom mluvím právě dnes? Protože jsme možná dnes opět na rozcestí, kdy, buď se vydáme cestou míru a nebo podlehneme volání Macrona a půjdeme do války, která není naší válkou, a je to opět jen jedna z mnoha válek současného světového hegemona – USA za ovládání světa. A tomu by snad měli sloužit naši vojáci? Oni už ti naši vojáci USA posloužili, a to v Iráku a v Afganistanu, ale to byla jen taková mírná předehra proti tomu, co by mělo přijít teď, kdyby naší vojáci měli stát na bojovém poli proti atomové velmoci.   

    Může tu někdo namítnout, že naši vojáci jdou bránit napadenou Ukrajinu, že Rusko je tu agresor, kterého je potřeba zastavit atd. Ano, o tomto se nás snaží přesvědčit ta ulhaná české média, ale je zde na místě připomenout známá fakta.

    Ukrajina podepsala pakt neutrality v roce 1991 při rozpadu SSSR, a zde Ukrajina porušila svoje závazky vyplývající z této smlouvy a vyvinula a nadále vyvíjí úsilí, vstoupit do NATO, což je přímé porušení tohoto patku neutrality. To Ukrajina poslala své vojáky jako agresory do východních proruských teritorií, když se rusky mluvící občané Ukrajiny na teritoriích Doněcka a Luganska nechtěli smířit s protiústavním fašistickým převratem v Kyjevě. To Ukrajina střílela kanóny na civilisty na Donbase, a zabila bombami tisíce rusky mluvících civilistů žijících v těchto východních teritoriích. To Ukrajina podepsala smlouvu MINSK 1 a MINSK 2 a neměla nikdy v úmyslu plnit své povinností z této smlouvy vyplývající. A taktéž je nutno zmínit, to Ukrajina se nepoučila z „našeho Mnichova“ a uvěřila západním státům, které, podle našich dosavadních zkušeností, jsou připraveni Ukrajinu kdykoliv zradit, jak nám „naší spojenci“ předvedli v Mnichově.  To si stále Ukrajina neuvědomuje, na čí straně stojí a komu slouží?   

     A co z toho vyplývá? Že Ukrajina je zodpovědná za to, co se dnes děje na východě Ukrajiny. To jsou nepopíratelná fakta, o kterých mohu mlčet, ale ne je změnit, a já o nich mlčet nehodlám.

   A za tuto zemi mají jít umírat čeští vojáci? Napadá mě k této otázce jako přiléhavé to jedno slovo z Krylovy - „Píseň neznámého vojína“, které je tu neslušné opakovat. Ne, čeští proradní politici, z českého území žádná česká marškumpačka, jak by řekl Švejk, na východ mašírovat nebude. 

    Takže co mi zbývá na závěr? Jen zvolat: „Slyšte, vy vyslanci války: Černochová, Řehko, Pavle, Fialo, Lipavský a další, copak si neuvědomujete, že vás bude historie jednou soudit, a že vás může do kronik českého národa zapsat stejně černým písmem, jako je tam zapsán Emanuel Moravec? Máte na to už solidně našlápnuto, takže, važte svá slova a važte své činy, historie zapsaná do kronik bývá neúprosná“.

    A to je naše úloha, lidu českého, hlídat čest a důstojnost tohoto našeho národa, aby nás všechny jednou kvůli pár zrádcům v našich řadách historie neodsoudila, a jak já říkám, aby se mi jednou nepřišli moji potomci vymočit na hrob za moji zbabělost, kterou jsem tu prokázal, když se u nás lámaly válečné ledy.

Miroslav Kelnar