Rozhovor s duchem mraveniště

Podobně jako i člověk se skládá z mnoha buněk, které spolupracují nečekaným způsobem, o kterém my jako uživatelé těla ani nevíme. Například buňky žaludku či srdce se věnují své odůvodnitelné složité činnosti a když nám biologové popíšou některé souvislosti jejich života, žasneme. Přitom buňky snad ani nevědí, že jsou součástí velkého celku – člověka? 

Duchovní poznání nabízí

– zaměřte pozornost například na buňky chodidla. Pro ně je to takový zážitek, jakoby je oslovil bůh.

– veškerá hmota je daná vědomím Stvořitele. A pak tedy všechna hmota má vědomí sama sebe.

*

Člověk je složený z buněk. Podobně si představuji, že mravenci jsou vlastně jediným tvorem, který se skládá z částí, které se na rozdíl od našeho těla mohou navzájem vzdalovat, a přesto jsou jedincem - podporují jediného ducha. Vlastně i naše důležité buňky se můžou libovolně přeskupovat a přece nás podmiňují. Mám na mysli tekutinu - lidskou krev.

Mravencům chybí sobectví; sice neposoudím jejich pud sebezáchovy, ale popisovaná hrdinná obětavost při zdolávání malého požáru, při vytvoření mravencového mostu přes pruh smůly na důležité trase na stromě a podobně, jsou výmluvné. Nasvědčují, že se podobají buňkám, které nemají vlastní uvažování, vlastní sobecké směrování, které mívají například myši či pavouci nebo my lidé. Mravenci jsou svým chováním podobní naší tělesné buňce, která se také zřejmě bez rozmyšlení obětuje svému úkolu a zahyne při něm.

*

Takto jsem uvažoval, když jsem se před lety rozhodl popovídat si s duchem mraveniště. V předjaří jsem šel cestou na Radňovice, opustil cestu a zastavil se hned před mraveništěm. Bylo již oživlé, mravenci se hemžili a já jsem si pomyslel svou otázku: „Co mně řekneš, duchu mraveniště?“

V následující chvíli, v následující vteřině přišla odpověď. Napadla mě myšlenka: "Jdi pryč".

Zaradoval jsem se a šel pryč. Odpověď byla naprosto přiměřená a tím mě přesvědčila, že jsem byl v myšlenkovém styku s duchem mraveniště. Cestou k mraveništi jsem možná zašlápl několik mravenců, žádný dárek jsem nepřinesl a tak jsem dostal přiměřenou odpověď.

Nepatrný výsledek lze zpochybnit, zesměšnit. Když fyzici popsali, že dokázali na okamžik zastavit světelný paprsek, pak jim můžu věřit. Kdežto pokud by dnes naši vědci vysvětlovali, jak dokážou na větší vzdálenost přenést celého člověka ve formě světla a pak ho zase „zhmotnit“, byl bych nedůvěřivý. Spíše uvěřím malému výsledku než naopak.

Na svůj chystaný čin - nehmotný styk s mraveništěm - jsem opakovaně myslel, věřil, že je možný a na jeho nepravděpodobnost jsem skoro nedbal. Zhruba tak vypadá nutnost víry k úspěšnému uskutečnění záměru.

Podceňování či znevažování víry například při léčení nemocného není vůbec na místě. Také fyzik Planck, když roku 1900 hledal zákon vyzařování energie, složitý matematický úkol, musel věřit, že tento odhad, vyzařování energie rozdělené na malé dávky, může být skutečností. Pochyby a odmítání překvapivého úspěšného výsledku si mohl dovolit až potom.

Odkazy:

[1] Stromy v lese si pomáhají - Alexandr Petrželka. 24. 8. 2016, 12:19 Právo

[2] Některé stromy v lese jsou spojeny kořenovými srůsty a vzájemně se vyživují - Jakub Kubačka, 24. 7. 2016

[3] Kořenové srůsty – spolupráce stromů - Roman Gebauer a kol. Živa 6/2008

[4] Skrytý život stromů - S. Curwood. 21. 10. 2018, Sedmá generace

— blog —