Řadoví pacienti mají naději

Peněženku má však mnoho občanů, kteří nemají možnost pod "dohledem Vondrů" ozvučovat veřejné prostory, "pouze" mají povinnost to za ně zaplatit, prázdnou. Je to svým způsobem chytré řešení, neboť za výsledek, který tvář naší společnosti rozhodně nezkrášlí, nebude odpovědná politická reprezentace. Lékaři tak musí počítat s tím, že hněv ponížených občanů vláda v duchu pořekadla "já nic  já muzikant" přenese na ně. Měli by se tak zamyslet, jestli se  ze strany vlády nebude jednat o dodatečnou pomstu za jejich nedávné nátlakové akce. Možná však vláda sáhne do řad osvědčených lékařů protestokazů a souhlasný hlas lidu jim nastudováním nenávistných agitek namířených proti neodpovědným nemocným zajistí herecký potěr, aby měl na hulení a mejdany, o jejichž slávu se následně postará bulvár. 

Přesto se politická lest, tak jak jí nastínil Vít Bárta, může otočit proti svému stvořiteli. Stane se tak tehdy, když  lékaři za léčební standart v duchu Hypokritovi přísahy stanoví vše, co může nejmodernější medicína nemocným občanům nabídnout. Abych byl upřímný, nic jiného bych od nich neočekával, neboť jsem přesvědčený, že vliv privátních peněz může v civilizované společnosti, ve které člověk není člověku vlkem, rozhodovat pouze o  zákrocích kosmetického charakteru. Doplatek za černý amalgam v zubu rozhodně kosmetickým zákrokem není. Stejně tak se v porovnání laparoskopie, která je běžnou diagnostickou a léčebnou metodou a použití klasického skalpelu nejedná jen o rozdíl ve velikosti jizvy, ale o rychlejší hojení a tím pádem o snížení bolesti operovaného. Vládní názor, že lze úspor ve zdravotnictví dosáhnout převýchovou občanů, které by finanční náklady nad rámec pojištění měly naučit  pečovat o své zdraví a tím pádem jim "svobodně" umožnit nic navíc neplatit,  považuji v situaci, kdy je zdokumentováno, že si v genetické výbavě přinášíme  nemoci, kterým se nemůžeme vyhnout, za stejně lidsky podlý, jako heslo "práce osvobozuje" nad vchody nacistických věznic. Ne nepřeháním.

Společný cíl vytvořit pomocí občanské selekce a trestů, byť samozřejmě  jen finančních,  ideálního člověka, mne k tomuto názoru opravňuje. Zvlášť, když vládní Vondrovo (samozřejmě nejen jeho), já za nic nemohu a za nic nenesu odpovědnost, bylo běžnou obranou převychovatelů v poválečných procesech. Podobnost je to v této argumentační  jednotlivosti nepochybně čistě náhodná. Přesto považuji za čestné na ni upozornit, zvlášť když argumentační asociace na ostudné okamžiky lidských dějin poměrně často vycházely z úst právě pravicových politiků. Nehledě na to, že rozdmychávání občanské nesnášenlivosti  za pomoci hledání viníků společenských problémů ve  skupinách  nemocných, důchodců a nezaměstnaných, může společnost opět nasměrovat k historií prověřeným chybám.