Pozastavení komunisté

KSČ mohli opustit několika způsoby:

1)      být vyloučeni kvůli neplnění stranických úkolů a nesouhlasení s programem strany

2)      mohli na vlastní žádost ze strany vystoupit

3)      mohlo jím být pozastaveno členství

Pokud to někdo mohl tehdy sledovat, zjistil by, že z důvodu spekulací (co kdyby se to náhodou vrátilo zpět), většina odcházejících členů volila možnost pozastavení členství. Vrátili sice stranickou legitimaci, nemuseli platit členské příspěvky, ale kdyby náhodou nastal převrat, otřepali by se, členství by jim bylo znovu aktivováno a mohli by působit v této organizaci dále. Tímto způsobem bylo odejito z této strany např. 99 % vojáků z povolání, kteří nesměli být po roce 1989 v žádné politické straně. V tichosti, tak, že si toho tehdy nikdo nevšiml. Jejich záznamy o působení v této straně byly v kádrových dokumentech zničeny, zpravidla zamazáním textu černou barvou. Tisíce oficírů s takto ukončeným členstvím tedy může dále vyčkávat jako rudí blaničtí rytíři a po změně režimu zachraňovat český národ.

Evidence informace o způsobu opuštění KSČ jsou zřejmě uloženy v archivech současné následnické organizace KSČM.

Nejedná se ale jen o vojáky. Takovýmto šibalským způsobem opustilo řady rodné strany spousta dalších státních zaměstnanců i nejmenovaných dnešních politických špiček. Někteří překabátění komunisté dokonce zabředli i do církve, kde se modlí za lepší budoucnost národa a za spasení za hříchy.

Je to ukázka klasické české povahy, kdy si lidé ponechávají zadní vrátka pro případ, že by nastala změna v politickém režimu země. Takto se chovali Češi za okupace Německem, za okupace Ruskem, v období normalizace a i v období po státním převratu v roce 1989.

Dnes už tyto zapomenuté porevoluční drobnosti nikdo neřeší.