O významu svátků a slavností pro člověka

 V češtině ve slovech svátek a sváteční zaslechneme pojem „svět“, tedy celek, „světlo“ čili znamení života, pravdy, dobra apod., a také „svatý“, posvátný, což je opak profánního, každodenního a všedního, slyšíme zde také „svazovat“, spojovat. Proto to nejdůležitější je, že svátek a slavnost spojuje, slavnost je vždy pro všechny, nikdy tu nevzniká samota, nýbrž vše se shromažďuje.

 Němčina má pro svátek pojem „der Fest“ a my víme, co je to „festovní“, pevné, spojující, vždyť „Festung“ je pevnost. Německy slavit je „feiern“ od pozdně latinského „faeriae“ svátky, prázdniny. Takže svátek je také prázdeň, zastavení se v běhu všedních dní a obrácení k tomu, co nás zakládá a spojuje. Podobně je tomu i v ruštině, která má pro svátek slovo „prazdnik“ (праздник), prázdniny, prázdno; v polštině pak wakacje, naše vagace.

 Od počátku až dodneška k lidské kultuře svátky a slavnosti patří. První byly spojeny s určitým rituálním jednáním, takovým, jehož průběh je dán, kde každé gesto má svůj smysl a každé slovo má svůj význam. Na počátku lidé rituálem napodobovali a opakovali božské vzory, archetypy, modelové úkony imitující činnost bohů, jež dala vzniknout světu, životu a lidem. Rituály měly často charakter magických her, v nich lidé uctívali bohy, usilovali o přízeň osudu. Rituální hry přiváděly do lidského života to posvátné, vznešené a veliké, hry spojovaly bohy a lidi a zároveň pomáhaly člověku žít v každodenním koloběhu. Svátky, v nichž se hry odehrávaly, fázovaly běh lidského života, byly událostí, na niž bylo potřeba se připravit, z níž bylo možno se těšit, na niž bylo možno vzpomínat. Už Démokritos říkal: „Život bez slavností je jako dlouhá cesta bez hospod.“