Nikdy bych nevěřil, že tak žhavě dokážeme milovat nějakou zemi

Vezměte třeba válku proti Jugoslávii, trvající od března do června 1999. Stovky amerických letadel bořily tehdy Bělehrad i jiná jugoslávská města, slýchali jsme vzdálený hukot letadel nad sebou, a když jsme zvedli zraky, viděli jsme na modré obloze jen mračna tmavších bodů, které pod křídly nesly desetitisíce tun bomb, určených na hlavy těch, kteří jediní na celém světě se na svém největším bělehradském náměstí shromáždili, aby protestovali proti násilí, páchaném na naši zemi. A to nejen jednou, ale hned dvakrát, kdy nám bylo nejhůř, čili v letech 1938 a 1968.

Ale: Čo bolo, bolo, terazky sme zapadňáry, říkali jsme si asi, bez výčitek jsme si kráčeli za svým a svědomí se pohnulo v hlavách jen několika z nás.

A teď si jako kontrast k tomuto poklidnému, avšak mravně spíš znekliňujícímu obrazu našich tehdejších myslí, postavme ohlušující a vše ostatní překrývající explozi lásky a milosti k Ukrajině, která u nás, ale nejen u nás, ale ve všech západních zemích v minulých dnech vybuchla, a hnána až zběsilou kampaní sdělovacích prostředků vybuchuje v nich dodneška nejen v nezmenšující, ale spíš ve stále se zvyšující míře. Žádá se od nás, abychom lásku k Ukrajině (plnou neonacistů, jak se vyjádřil otec ekonomické politiky reaganomics P.C. Roberts, ale svého času i německý politik a bývalý člen Evropské komise Günter Verheugen, který mluvil o nacistech z masa a kostí v kyjevské vládě)), sdíleli všichni a bez výjimek, a hlavní státní žalobce nám dal vědět, že kdybychom se v médiích (myšleny internetové alternativní weby, protože přístup do všech ostatních médií je nám už od sametu zapovězen), vyjadřovali jinak, hrozí nám tresty vězení od jednoho do tří let. A aby ostatně nic než než láska k Ukrajině nebylo u nás k mání, byla v naší zemi 25. února t.r. zavedena zákonem zakázána cenzura, a desítky zmíněných internetových webů, jediných to tlumočníků jiných názorů, než je názor o naší povinnosti milovat Ukrajinu, jsou od toho dne z popudu vlády blokovány, čili umlčovány.

Dvě země a dva naše pohledy na ně v okamžicích jejich krize. V případě Jugoslávie naše blaseovanost a nezájem, v případě Ukrajiny výron naší až horoucí lásky a citu k cizí zemi, jakého není u nás pamětníka.

Ale jde v onom druhém případě skutečně o lásku a cit? Nejde v něm spíš o jejich pravý opak, tzn. o nenávist a zášť? A to obé zamířeno na Rusko? A obé usídleno v nás už dávno předtím, než ukrajinská krize vznikla?

Žiji už dlouho na to, abych mohl srovnávat, jak se v jednotlivých etapách mého života tvořilo tzv. společenské a národní povědomí, určované souborem společenských a morálních zásad a pravidel, která ta či ona etapa vyznávala a lidu jej předkládala jako vzor. A mohu s dobrým svědomím dosvědčit, že křesťanský požadavek lásky člověka k člověku a v přeneseném smyslu národa k národu, nebyl nikdy tak mrzačen a pošlapáván, jak v posledních zhruba třiceti letech, a tedy od sametu. Nenávist, a konkrétně pak nenávist k Rusku, se jako odraz potřeby amerického vojenskobeztečnostního komplexu mít silného a nebezpečného nepřítele (a když není, tak si jej vytvořit), a tím každoročně ospravedlňovat svůj obrovský rozpočet, přenesla z USA přes Atlantik do všech západních zemí, a tedy i k nám. A to navzdory faktu, že např. my u nás žádný vojenskobezpečnostní komplex nemáme, a nebyla zde tudíž ani žádná potřeba svého mocného nepřítele.si vytvořit a pěstovat. Ale coby loutky USA jsme cítili povinnost jej mít a coby loutky nejpokornější jsme cítili povinnost mít jej téhož, jako jej má náš nový velký spojenec.

Škola nenávisti k Rusku tak zahájila výuku a její výsledky sčítají dnes určitě všichni, kteří ji zařadili do našeho národního výukového programu, s uspokojením. Václavák byl na proukrajinském, ale spíš protiruském shromáždění téměř plný, do bojů na straně Ukrajiny se hlásí mnoho mladých vědoucích mužů, naše z ničeho vypiplaná nenávist k Rusku je sdělovacími prostředky a politiky vykládaná jako láska k ukrajinskému lidu, a pokrytectví a faleš tak slaví hody, jakých u nás nikdy dříve nebylo.

Lubomír Man