Neviditelná ruka trhu si prostě musí trhnout nohou

Co má společného se svobodou podnikání situace, kdy dlouhodobě nezaměstnanému gemblerovi přivezou peníze až k hracímu automatu a nechají mu podepsat smlouvu, která jeho bezbrannou manželku s dětmi připraví o střechu nad hlavou? Proč by stát neměl stanovit takové podmínky pro uzavření  smlouvy o zadlužení, které by ze zákona vyžadovaly obezřetnost? Každý by měl půjčovat jen tehdy, pokud má dlužník příjem a dlužník by to musel relevantně prokázat. I člověk na soc. dávkách má příjem, ale pak by věřitel měl povinnost vyžádat si souhlas o poskytnutí úvěru příjemci sociálních dávek u příslušného úřadu (státu). Pokud by tak neučinil, mělo by být takové půjčování podrobeno riziku, že by na uznání dluhu soudní cestou věřitel prostě (pro zákonem stanovenou neobezřetnost) nedosáhl a nebylo by mu ani dovoleno, aby se uspokojil z nemovitého majetku dlužníka, či jeho rodinných příslušníků. A jako závdavek by dostal uhrazení soudních výloh. Jaká je dnešní praxe? Věřitel zadluží příjemce sociálních dávek a z těchto dávek se uspokojuje. Na to snad tyto peníze určeny nejsou? Je jasné, že když se tito lidé, ocitnou bez prostředků, že se uchylují ke kriminálnímu řešení své situace. A opět to odnáší stát a jeho občané. Zkrátka a dobře.

Problém stále více narůstajícího zadlužení, které nejsou lidé schopni splácet, musí řešit stát. Neviditelná ruka trhu si prostě musí trhnout nohou. Když stát zájemcům o řidičák stanoví prokázat svoji způsobilost automobil řídit, měl by tak podle mne právo přikázat VŠEM dlužníkům, aby i oni prokázali svoji způsobilost si půjčit a věřitelům, aby to od potencionálních dlužníků vyžadovali. Pokud by i přesto, že by obě strany dluhu splnili, co od nich stát pro poskytnutí půjčky vyžadoval, nedošlo ke splacení dluhu, pak ať samozřejmě tvrdost zákona spadne na dlužníka plnou svoji vahou.