To není jen o Slavii

Jedním z viditelných projevů stupňující se flustrace společnosti se staly události, ke kterým došlo včera navečer v Edenu. Média jsou plná informací o katastrofální hospodářské situaci fotbalového klubu, jehož historie je delší, než většiny zahraničních velkoklubů, ale na rozdíl od nich a za okázalého nezájmu nejenom vrcholných fotbalových orgánů stojí na samé hraně propasti nebytí. Noviny také píší o nevyjasněné vlastnické struktuře, ale žádné nekritizují skutečnost, že u nás v čase jakéhosi pionýrského kapitalismu mají stále místo neprůhledné, často tunelářské firmy, či hloupé akcie na doručitele. Televize i rozhlas se v souvislosti se Slavií zmiňují o případných zájemcích, co slibují nápravu a už je nezajímá, jaké plány tyto firmy, mnohdy zase s nejasnými vlastníky, vlastně se sportovním klubem mají.

Ze všeho nejvíc však média informují o násilnostech, kterých se dopustilo několik málo jedinců z těch stovek fanoušků, kteří opakovaně vyšli protestovat přímo na fotbalový pažit. Slavistických fanoušků je mimochodem po republice možná hodně přes sto tisíc, na stadion v Edenu se jich při maximálním využití vejde tisíc dvacet, ve čtvrteční večer jich tam zavítalo sotva tři tisíce a z nich necelá tisícovka vyrazila protestovat na trávník a možná dvě desítky se následně nechaly strhnout k násilnostem. Ta čísla přesná nejsou, ale svoji roli hrají.

U slávistických fanoušků však ještě krátce zůstaňme. To, o čem v posledních dnech média píší, oni vědí už dlouho. A vůbec se jim to nelíbí. Volají po tom, aby se věci řešily a odmítají pokračující sportovní i ekonomickou devastací klubu, jemuž upsali srdce i po několik generací. A hlavně kritizují nečinnost vedení. Trvá to už dlouhé měsíce, ale o dialog nikdy nejde. Odpovědí na všechny jejich dotazy a návrhy, jak dělat všechno lépe, jsou jim v lepším případě nikdy nenaplněné sliby, v tom horším okatě přezíravé mlčení.

Ale tohle přece není jen o Slavii. Místo názvu klubu si dosaďte název naší republiky, místo slávistického vedení současnou vládu a místo fanoušků červenobílých barev sebe. Podobnost ano, rozhodně však ne náhodná! Tak to prostě v této zemi chodí.

Protože tomu tak je, dovolím si předvídat, co bude se dít dál. Stejně jako nepočetný slávistický demonstrující tábor do středového kruhu, vyrazí brzy tisíce lidí do ulic. Vyžene je tam zoufalství a beznaděj. Bude jich víc, než Slávistů, ale v porovnání s televizními a hospodskými kibici, co zůstanou za všech okolností doma, žádné statisíce to asi nebudou. Ve svém středu ale budou mít určitě možná stovku,třeba dvě, které dají zlosti průchod. Na stadionu to odnesly sedačky, pár prkýnek ze záchodů, na ulicích mohou hořet auta, sypat se rozbité výlohy...

Ta hlavní paralela však nastane až potom. Zase se najde obrovská spousta hlasů, odsuzujících projevy vandalismu, padne spousta slov, tvrdících, že demonstranti tím ničeho nedosáhli, tisíce hlasů budou tvrdit, že demonstracemi se nic nevyřeší a do deseti a statisíců hlav bude vtloukána myšlenka, že protestovat nemá žádnou cenu!

Tak to už na světě chodí. Ale nemuselo by. Chce to jen víc těch odvážných a vytáhnout ponížené z nor, kde třeba u počítače našli útočiště.

Já si totiž pořád ještě myslím, že kdyby ve čtvrtek večer byly ochozy stadionu plné a trávník obsazený do posledního místečka, stejně jako kdyby se po letech podařilo pár dnů po sobě zaplnit Václavák, by se ti, proti kterým by takto masové protesty byly namířeny, určitě nabubřele nesmáli. Že volám po anarchii? Nikoliv. Ten stmelený dav by si těch několik výtržníků hladce ohlídal. Ostatně, kdo pamatuje Václavák nebo Letenskou pláň ví, jak v takových chvílích chodí. Má to jen jeden háček. Odehrávalo se to v časech, kdy ještě lidé spolu drželi. Jsou toho schopni ještě dnes? Já to nevím.