Nejistá budoucnost KDU-ČSL

Lidovecká politika se v posledních dvaceti letech vyznačovala utilitarismem a snahou podílet se na vládě za každou cenu, ačkoliv výkony ministrů za KDU-ČSL patřily k těm slabším. Jejich působení v resortu obrany, spojené s netransparentními a předraženými státními zakázkami, jim na popularitě nepřidalo. Kauza Kopřiva a nedávno provalená korupce na brněnské radnici, jejímiž hlavními aktéry byli regionální lidovečtí politici, jednající patrně s vědomím bývalého hejtmana Juránka, dokazují, že strana se sice prezentuje jako morálně nejčistší hráč na politické scéně, praxe je však poněkud odlišná. Pozitivní skutečností je, že KDU-ČSL opustila pravicová frakce, reprezentovaná nejvíce zkompromitovanými figurami -  Kalouskem a Parkanovou počínaje, Severou konče. Zůstal však korupčník Čunek i univerzální ministr Svoboda, nechvalně proslulý soudním sporem s charitou. Ti však byli nenápadně odklizeni do pozadí.

Nový předseda Pavel Bělobrádek prohlásil, že lidovci jsou konzervativní stranou pravého středu a neodpustil si ani obligátní klišé o podpoře tradiční rodiny a odmítnutí svazků osob stejného pohlaví. Touto profilací dal najevo, že „obrozená KDU-ČSL“ i přes secesi pravicové platformy v podobě TOP 09 má stále blíže k současné vládní koalici než k sociální demokracii. Pokud by se novým předsedou stal Ludvík Hovorka, který v minulém volebním období společně s opozicí a navzdory stranickému vedení bojoval proti Julínkovým a Šnajdrovým experimentům ve zdravotnictví, poplatkům a privatizaci nemocnic a zdravotních pojišťoven, došlo by ke skutečnému posunu KDU-ČSL na centristickou křesťansko-sociální pozici. To se však nestalo a s nově zvolenou sestavou mohou lidovci spoléhat zřejmě pouze na podporu slábnoucího pevného jádra. 

Širší segment voličů by KDU-ČSL mohla oslovit v případě, kdyby přišla s nějakým nosným tématem, které jiné subjekty na politické scéně nenabízí. Tím však není podpora rodin s dětmi a venkova, kterou slibují prakticky všechny strany. Boj proti sexuálním menšinám, přistěhovalcům a islámu nejsou natolik ožehavá témata, která by lidovcům dopomohla k rozšíření tradičního elektorátu. Otevírání stamiliardových církevních restitucí převážně ateistické české voliče ještě více odpudí. Řadový volič navíc KDU-ČSL vnímá jako konfesní stranu, napojenou na katolickou církev, což v českém kontextu žádné pozitivní body nepřináší.

Od roku 1990 se zatím žádné straně, která opustila Sněmovnu, nepodařil opětovný návrat na parlamentní půdu. Lidovci jsou však v poněkud jiné pozici – parlamentním zastoupením disponovali nepřetržitě od dob Rakouska-Uherska, reprezentují významný politický proud přítomný ve většině evropských zemí a také výsledky senátních a komunálních voleb naznačily jejich budoucí možný návrat do vysoké politiky. V průzkumech veřejného mínění se stále drží nad 4%. Je tedy otázkou, jak nové vedení strany tento potenciál uchopí a zdali se mu podaří KDU-ČSL vrátit mezi relevantní politické hráče.