Jak to, že se na Měsíci neuvařili?

Jenže ono se to později přece jen jaksi převrátilo. A to v momentu, kdy jsem se z internetu dověděl, že teplota na denní straně měsíce, na které Armstrong a Aldrin 21. července 1969 přistáli, dosahuje až 123 stupňů celsia. A sám Armstrong pak později už jako osmdesátiletý – a to na diskuzi o expedici Apollo v britském listu Independent - uvedl, že v době jejich pobytu na Měsíci tam teplota dosahovala hodně nad 90 stupni celsia. A hodně nad 90 stupni mohlo být taky až 100 stupňů – a to je teplota, kdy se začíná vařit voda a tedy i krev, zauvažoval jsem zase já. A člověk v důsledku oběhového selhání přece umírá už při teplotě 42 až 43 stupňů.

Nu a v okamžiku, kdy mi tahle čísla proletěla hlavou, se ve mně probudila skepse neodborníka, kterým jsem dodnes, a píši tento článek pro jediné: abych se v reakci na něj dočkal takové odborné odpovědi, která by mé současné tápání v dané věci nějak vyřešila.

Jde totiž o možnost lidského organizmu přežít onu vražednou teplotu na Měsíci – a to, i když jej chrání skafandr doplňovaný studenou vodou z vodní nádrže, kterou astronauté nosili na zádech. Jistě, po nějaký čas na ochranu jejich zdraví i života ona chladná voda stačit mohla, jenže oni v tom měsíčním žáru - jak Armstrong v polemice astronautů v listu Independent prozradil - pobyli dvě a půl hodiny a probrouzdali přitom plochu menšího fotbalového hřiště.

Že by se ta voda po dvou a půl hodinách ve stostupňovém lunárním žáru nejdříve ve skafandru a později i v oné nádrži na zádech obou astronautů udržela stále dost chladná na to, aby život astronautů neohrozila? Existuje, resp. existoval v roce 1969 tak stoprocentní izolační materiál, z něhož byl vyroben jak skafandr, tak ona nádrž na vodu, aby té výhni odolal?

A že teplotě měsíčního povrchu (123 stupňů), odolaly i podrážky bot onou astronautů? A že ji odolal i film (astronauté se navzájem fotografovali), když se film do fotoaparátu začíná tavit už při teplotě 65 stupňů?

Jeden z diskutujících se na stránkách listu Independent pokusil celou tuto záhadu objasnit zhruba takto: Na měsíci není vzduch. A jedině vzduch je médiem schopným přenášet teplotu z jednoho předmětu na předmět jiný. Nu a protože na Měsíci vzduch není, teplota se z jednoho předmětu (prostředí nad měsíčním povrchem), na předmět jiný (tělo astronauta), přenášet nemůže. To znamená, že to, co do prostředí nad měsíčním povrchem vstoupí jako studené, studeným zde též zůstane.

Což je výklad, který, jestliže je pravdivý, odolnost astronautů vůči lunárnímu žáru objasňuje dokonale. Ale je skutečně pravdivý? Vždyť sám astronaut Armstrong jej v e-mailu, adresovaném jednomu z účastníků diskuze listu Independent, zpochybňuje těmito slovy: „Operovali jsme v téměř dokonalém vakuu a v teplotě hodně nad 90 stupňů. A neměli jsme údaje, které by nám řekly, jak dlouho malá vodní nádrž na našich zádech vydrží“.

Ale řekněte sami. Proč by se Armstrong o nádrž se studenou vodou na svých zádech vůbec staral, když vše, co do prostředí nad měsíčním povrchem vstoupí jako studené, studeným zde též zůstane?

Takže otázka ke všem laskavým čtenářům tohoto webu, kteří mají o věci pojem, je dvojí: Má pravdu onen účastník diskuse listu Independent, který tvrdí, že to, co jako studené nad měsíční povrch z důvodu neexistence vzduchu vstoupí, studeným zde též zůstane? A když pravdu nemá, mohl být v r. 1969 izolační materiál, z něhož byly skafandr a nádrž na vodu na zádech astronautů vyrobeny, tak dokonale tepelně nevodivý, že se oba na Měsíci neuvařili?

Anebo zde bylo ještě něco docela jiného, co je od toho žáru ochránilo? Třeba tajemná chladící látka, která z neznámých důvodů na takový přetřes, jaký by si jistě zasloužila, ještě nepřišla?

Lubomír Man