ČSSD a New Labour

Tony Blair si jako architekt New Labour mohl experimentování dovolit a jeho politika mu zajistila opakované vítězství v několika volbách. Jednak byl charizmatickým lídrem a také v situaci britského bipartismu resp. nedokonalého tripartismu (systém dvou a půl strany) neměli levicoví voliči na výběr. Buď mohli zůstat u nové, středové Labour Party nebo volit pravicovější alternativy. Taktika německého kancléře Gerharda Schrödera s posunem doprava slavila po jistou dobu úspěch, nicméně z dlouhodobé perspektivy se ukázala chybnou. V současnosti je SPD v defenzivě a její pozice zaujímají Zelení, kteří atakují hranici 20%. Rovněž Die Linke posiluje a pomalu se etabluje i v západních spolkových zemích – přirozeně na úkor centristické SPD.

V českých podmínkách by cesta New Labour, jejímž předobrazem se stalo Haškovo Desatero, měla dalekosáhlejší důsledky. Nejen že „nová“ ČSSD nepřiláká středové voliče, kteří jsou zvyklí volit buď lidovce a zelené nebo různé subjekty na jedno použití typu Věcí veřejných, ale způsobí masový odliv levicového elektorátu buď ke KSČM jako jediné relevantní levicové alternativě, nebo k nějaké nové radikálně-populistické straně. ČSSD při vší dobré vůli nemá potenciál stát se „catch-all party.“ Jednak permanentně čelí dehonestační kampani médií a navíc v posledních letech získali sociální demokraté v důsledku pravicové mediální masáže pověst „soft komunistů.“ Za takové situace ČSSD nepřiláká středového voliče, i kdyby se postavila na hlavu. A pokud náhodou nějaké získá, nevyváží to odliv tradičního elektorátu. 

Hašek nejen že není charizmatickým lídrem Blairova nebo Schröderova formátu, ale navíc si vybral k „modernizaci“ ČSSD nevhodnou dobu. V situaci prudkého útoku pravicové koalice na zbytky sociálního státu, programatické likvidace střední třídy a pauperizace širokých lidových vrstev se od nejsilnější levicové strany očekává razantní obrana welfare state a nikoliv tvrzení, že sociální stát je přežitek, který je potřeba revidovat (nebo nejlépe úplně zrušit). Hašek tím vlastně dává za pravdu neoliberálním ideologům a zpochybňuje dosavadní činnost vlastní strany. Jinak řečeno – ČSSD se při obraně sociálního státu mýlila, pravice má pravdu, musí se šetřit, ponecháme v platnosti julínkovné a cikrtovné v nemocnicích, zavedeme školné a opatření Nečasovo-Kalouskovy vlády nepodrobíme revizi.

V praktické politice bude „nová“ ČSSD uzavírat vládní koalice s pravicovými stranami (nejlépe s ODS po vzoru Jihomoravského kraje), v jejichž rámci bude muset přistoupit k bolestivým programovým kompromisům a navíc se ušpiní spoluprací s korupční „stranou modré straky.“ Buďme realisté – ona už je špinavá i tak dost, ale v případě Haškova zvolení hrozí, že „pražské poměry“ se stanou normálem v celorepublikovém měřítku. Velká koalice si rozdělí sféry vlivu napříč republikou a zamete sporné kauzy pod koberec. Znechucený volič se oprávněně odvrátí jak od namodralé ČSSD, která přestala být alternativou pravici, tak od zkompromitované ODS a výsledkem bude poměrně široký prostor pro růst populistické formace v čele s nějakým českým Haiderem. Podpora „moderní a nedogmatické“ sociální demokracie klesne na 10% jako v časech Grossovy éry a bude muset znovu přijít (nový) Jiří Paroubek, aby ČSSD vytáhl z bláta – pokud už nebude pozdě.

Jedinou cestou k úspěchu ČSSD je důrazná obrana levicové politiky, sociálního státu a upřímný, efektivní boj proti korupci. Dalším potřebným krokem je zrušení vyčpělého Bohumínského usnesení, které zbytečně podvazuje koaliční potenciál strany a brání potřebné kooperaci levice proti neoliberálním experimentům. Doufejme, že se nový předseda sociální demokracie bude ubírat tímto směrem, protože voliči po „měkčí ODS“, která ani nemá na politické scéně prostor, netouží.