Co potřebujeme a co bychom dnes měli chtít?

Potřebujeme dosáhnout takového technologického a hospodářského rozvoje, jakým procházejí země východu a k nim se hlásící země BRICS a přitom si ponechat občanské svobody tradičního západního světa a solidární systém sociálního státu. Neslýchané kacířství? Ani omylem! Naopak něco, co vyplývá z dlouhodobého úsilí osvícené části české a vlastně i československé společnosti. Té společnosti, která už mnohokrát osvědčila svůj bohatý myšlenkový potenciál.  A jejíž součástí jsme i my. Vždyť úsilí o hlásání víry slovanským jazykem a vlastní národní literaturu je idea, která má svůj původ u nás, v 9. století na Velké Moravě. V 15. století byla právě u nás zahájena evropská reformace, která musela být zpočátku bráněna husitskými cepy ale dospěla až k osvícené a nábožensky relativně tolerantní vládě Jiřího z Poděbrad, který oslovil svět myšlenou blízkou současné OSN. Byla to právě česká společnost 16. a počátku 17. století, která vygenerovala řadu učenců, vrcholící Komenským, který sepsal svou Všenápravu , rozpravu o nápravě obecných věcí lidských. Ve svých dějinách jsme se tedy většinou vyznačovali poměrně bohatou myšlenkovou i hmotnou tvořivostí a to vedlo i k poměrně slušné kulturní a hospodářské úrovni naší země už v nejstarších dobách.

Bohužel, tyto naděje zmizely ve víru Třicetileté války a následné vládě Habsburků, poznamenané rekatolizací, germanizací, inkvizicí a pálením knih a čarodějnic. To znamenalo zaostávání za světem, který šel cestou průmyslového rozvoje a zeměpisných a vědeckých objevů. Ovšemže bez nás, nepočítáme -li některé úspěšné pobělohorské exulanty.

Vznik Československé republiky se stal novou nadějí a to více než opodstatněnou. Díky předcházejícímu národnímu obrození a následným ideovým kvasům spojeným se státoprávním úsilím nově zrozené české politiky ve druhé polovině 19. století, mělo Československo republikánský a demokratický charakter. Navíc  díky silnému levicovému hnutí směřovalo, přes nesporné těžké sociální důsledky kapitalismu a občasné násilné  i tragické  incidenty při demonstracích a stávkách, k sociálnímu státu.  Lépe řečeno, k sociálnímu smíru. Právě tehdy začíná dostávat naše národní snaha moderní podobu, schopnou realizace.  Shrnuto,  občanské svobody a svoboda národní, technologický rozvoj a sociální solidarita. Takové jsou tradiční cíle české společnosti a vinou se jak červená nit našimi novodobými dějinami.

Tento nadějný historický proces byl zmařen válkou a německou okupací. Přesto byl ale po válce opět nastartován vývoj, který ony tři zásadní principy sliboval naplnit. Ujal se pro něj pojem socializující demokracie. I když ještě doznívaly válečné události, patří období let 1945 – 1948 mezi období úspěšná a plná nadějí. Znárodnění bank, těžkého průmyslu a nerostného bohatství představovalo významné kroky k modernímu řízení hospodářského rozvoje při zachování soukromé iniciativy v ostatních oblastech . Odsun Němců pak vyřešil dlouhodobý a tíživý politický problém, který hrozil kdykoli v budoucnu znovu propuknout v chaos a násilné nepokoje.

I tentokrát ale byl vývoj přerušen. Studenou válkou a s tím souvisejícím převratem v únoru 1948. Ve jménu třídního boje a diktatury proletariátu byla potlačena občanská práva, vládnoucí osobnosti se až zbytečně ochotně podřizovaly přáním soudruhů z SSSR . Byla sice rozjeta velkorysá výstavba a  nelze říci, že by šlo o jednoznačně temné období ale cenzura a politické procesy sehrály roli, která opravdu nic pozitivního přinést nemohla a navíc perzekuce zasáhla i mnoho vlastenců, socialistů a komunistů. Tedy osob, které rozhodně skutečnými nepřáteli republiky a socialismu nebyly. Rovněž izolace vyplývající z reálné situace studené války opozdila technologický vývoj o řadu let. Na druhou stranu se ale zlepšilo sociální zabezpečení i zdravotní péče. Izolace pak v pozdějších letech vedla i k nutnosti vlastního výzkumu a výstavbě odborných týmů v technologické oblasti. Lze říci, že pokud by komunisté tehdy místo bezhlavé perzekuce více naslouchali partnerům i kritikům, mohly se dějiny ubírat mnohem pozitivnějším směrem.

Koncem padesátých let a začátkem šedesátých se situace začala pomalu uvolňovat a poněkud se zmírnila i mezinárodní izolace. Postupné uvolňování tak spělo k obrodnému hnutí roku 1968, které vedlo k obnovení občanských svobod a v osobě akademika Oty Šika získalo předního představitele hospodářské reformy, která se stala základem národohospodářské teorie zvané třetí cesta. Celé hnutí mělo, přes různé výtky z domácího i zahraničního prostředí, výrazně socialistický charakter a přes uplatnění tržních prvků nevedlo k návratu primitivního kapitalismu. Příliš mnoho lidí tehdy pamatovalo hospodářské krize, chudobu a nezaměstnanost a také válku a její útrapy a samozřejmě i její příčiny. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy znamenala opravdu vážný zásah do událostí v tehdejším Československu ale nelze ji vnímat bez posouzení geopolitických pohybů a globálních událostí té doby. Mnohem větší vliv než samotná vojenská akce měl nástup staronových, dogmatických struktur KSČ které postupně odbouraly pozitivní prvky reformní politiky a nastolily kurs tzv. normalizace, který do značné míry obnovil atmosféru studené války a vedl i ke kariérním a profesním postihům aktérů reformy. Později došlo i k některým politickým procesům a represivním akcím Stb.

Toto období, jakkoli bylo poznamenáno návratem studenoválečnické rétoriky a represivních praktik, nebylo stejné jako padesátá léta.  Rozsudky v procesech byly přece jen mírnější a postihy se spíše soustředily na profesní a kariérní sankce a šikanování.  Do svobodné společnosti ctící občanská práva to ovšem mělo daleko. Přesto nelze říci, že by Československo té doby bylo zaostalou zemí. Probíhala poměrně velkorysá výstavba a v technologických oborech u nás pracovaly velice schopné týmy odborníků. Vyspělé bylo zdravotnictví a zemědělství dokázalo zajistit do značné míry i potravinovou soběstačnost. Školy na všech úrovních poskytovaly vzdělání na velice dobré úrovni i když byla výuka zatížená ideologickými poučkami a propagandou. Zaostávání se ale projevilo v příliš pomalém a nedostatečném zavádění nových elektronických technologií a zkostnatělém systému řízení . Vládnoucí garnitura se soustředila stále více na udržení vlastní mocenské pozice a potřeby běžného života obyvatel odbývala ideologickými poučkami a odkazováním na zářné zítřky.

Až v průběhu osmdesátých let se situace opět začala měnit. Dlouhotrvající soupeření západu s východem a zejména závody ve zbrojení vedly k zatížení jak západních tak východních ekonomik

a poměry se stávaly neudržitelnými. V zemích sovětského bloku sílily hlasy opozice  a i vládnoucí kruhy si začínaly uvědomovat potřebu určitých změn. Západ se zase připravoval na ovládnutí východních trhů a získání politického vlivu v zemích  sovětského mocenského bloku. Vítali jsme postupné změny v politické praxi, kdy se režim uvolňoval a začínaly se řešit nahromaděné problémy, což bylo podmíněno především politikou M. Gorbačova a jeho spolupracovníků. Nová politická praxe se ale neprosazovala snadno. Starší mocenské skupiny se svého postavení pochopitelně vzdát nehodlaly a ve veřejnosti narůstala netrpělivost a nervozita. Policejní zákroky proti demonstrujícím občanům situaci jen vyostřovaly. Režimy východního bloku se postupně hroutily a opozice přebírala moc. U nás došlo v listopadu 1989 k převratu který byl spuštěn brutálním zákrokem proti studentské demonstraci na Národní třídě v Praze. Dnes už není pochyb o tom, že celá událost byla zinscenována  tajnou službou. Tím byl, bohužel, poznamenán i následující vývoj. Výbuch teď už spontánních občanských protestů, který následoval, pak vedl k pádu vlády a postupně k celkové změně politického systému.

Široká veřejnost očekávala rozumnou hospodářskou reformu při zachování sociálních jistot, sebevědomou zahraniční politiku a obnovení plné suverenity. Opoziční představitelé, které převrat vynesl k moci se těšili důvěře veřejnosti až mimořádně. Řada příznivých sociálních, hospodářských a  technických ukazatelů naděje lidí ostatně podporovala.

Tyto naděje byly ale velice záhy, musím to tak říci, doslova zaříznuty. Nastupující prezident,  vyznačující se značnou popularitou, se naprosto nehorázně omluvil za poválečný odsun a bohužel našel i dost následovníků v médiích i politice. Z  televizních obrazovek promlouvali nejrůznější experti, že žádné třetí cesty nebudou a vlastně ani neexistují a bude tu tuhý, asociální kapitalismus. Nic jiného prý nepřichází v úvahu. A národní hrdost? Ze sdělovacích prostředků i politických projevů okamžitě zazněly hlasy, že vlastně nemáme být na co hrdí, že naše nejlepší  tradice a dějinné odkazy jsou vlastně falešné  a měli bychom se za sebe stydět. Jo a nějaké Československo, že je vlastně jen uměle vytvořený slepenec. A bohužel se našlo dost zaslepených, kteří těmto propagandistickým tezím uvěřili. Nebudu tady popisovat celých třicet let vývoje po listopadovém převratu. Ale stačí snad poznamenat, že poslední vládní sestava premiéra Fialy byla nepochybně to nejhorší co se ve Strakově akademii po převratu vyskytlo a totéž lze říci o obsazení Pražského hradu. Došlo k pokusům o zavedení cenzury a dalším krokům k osekávání občanských svobod .Vládní činitelé otevřeně kryli a podporovali pouliční výtržnosti a provokace fanatiků. Dokonce jsme se dočkali i politických procesů a vyhazovů z práce z politických důvodů. O rozhazování peněz a zadlužování země nemluvě. Je nutné připomenout i servilní poklonkování kdejakému nesmyslnému nařízení bruselských notáblů bez ohledu na katastrofální hospodářské důsledky a destrukci mezinárodních vztahů se sousedními zeměmi. Když uvážíme, že od roku 1991 jsme byli neustále poučováni jak je nutné vše privatizovat, zpoplatňovat, utlumovat a zavádět nejrůznější restrikce, příliš pozitivní výsledky tu nejsou. Federace se rozdělila, průmysl v troskách, zemědělství rozvrácené a závislé na dotacích, vysoký státní dluh, na sociální výdaje chybí peníze, úroveň školství zoufalá a armáda spíše symbolická. Do toho neustále drzejší uzurpace bruselských eurobyrokratů a vzrůstající tlak ze strany Německa, zejména prostřednictvím spolků odsunutých českých Němců. Nebezpečné tendence se projevily i v zatahování České republiky do ukrajinského konfliktu a adoraci extrémních skupin, které navazovaly na temné stránky ukrajinské historie. A dalo by se pokračovat dál.

V těchto dnech, jak se zdá, stojíme opět na dějinné křižovatce a nelze nevnímat celosvětové pohyby, které nás o tom den co den přesvědčují. Výsledky posledních parlamentních voleb ostatně dávají i určitou novou naději. Záleží na nás co s ní uděláme a zda pochopíme smysl našich vlastních dějin.

Měli bychom mít tedy na paměti tři tradiční cíle našeho snažení, kterých bychom se měli držet a které bychom měli chtít od nové vlády a také od jejích nástupců. A samozřejmě i od poslanců, zastupitelů a pracovníků sdělovacích prostředků a škol. Připomeňme si je. Občanské svobody, samozřejmě včetně národní svébytnosti a státní samostatnosti,  technologický rozvoj, vzdělání a profesní kvalifikaci a sociální solidaritu. To je to, co nám zaručí prosperitu, kulturní úroveň a respekt v evropském a světovém měřítku.