Čínská dělnická třída je na rozcestí!

V sobotu 29. ledna se v kavárně klubu Cross v pražských Holešovicích uskutečnila přednáška organizovaná skupinou Kolektivně proti kapitálu o dělnickém hnutí v Číně, zejména o nedávné vlně stávek a dělnických bojů na jaře a v létě roku 2010. Diskusi otevřel svým příspěvkem Daniel, člen levě-komunistické Mouvement Communiste z Francie, který v Číně strávil několik měsíců a měl možnost účastnit se dění přímo na místě. Debata o Číně nezaplnila sál tak hojně jako úterní diskuse o vládních reformách a situaci v České republice, kterou členové RIO rovněž navštívili. I tak se ale v sobotní odpoledne v kavárně sešly na tři desítky lidí, aby vyslechly zajímavé svědectví o rostoucí aktivitě čínského proletariátu.

Daniel začal svůj příspěvek krátkým faktickým shrnutím vývoje v Číně. V současné době je v této zemi dvakrát více továrních dělníků, než je ve všech zemích tzv. G7 dohromady. Čína se v uplynulých letech stala pro kapitalisty největším trhem, největším vývozcem zboží a druhou největší světovou ekonomikou. V největší továrně v Číně, a zároveň největší na světě, závodě Foxconn na jihu země, pracuje přes 300 tisíc zaměstnanců. Nevyrábí zde žádné levné oblečení nebo nekvalitní hračky. Vyrábí se zde drahé mobilní telefony, elektronika, iPhony, iPady, atd.

V 90. letech zažila Čína první velkou vlnu migrace. 150 až 200 miliónů lidí se z venkova a chudého vnitrozemí přestěhovalo za prací na pobřeží Číny. Vedle ekonomických důvodů často mladí lidé utíkali i od sociálního tlaku patriarchálního a tradicionalis­tického způsobu žití na venkově. Tato první generace povětšinou méně gramotných migrantů pracovala ve státních i zahraničních továrnách v průměru 10–12 hodin denně 6–7 dní v týdnu. Navíc přistěhovalci byli ve městech v porovnání s původními obyvateli občany druhé kategorie.

Stávkovou vlnu na jaře a v létě roku 2010 vedli migranti druhé generace. Mladí lidé většinou s dobrým vzděláním (střední škola + nástavbové vyučení). Podle Danielových zkušeností si mnoho lidí Čínu představuje jako velmi exotickou zemi plnou exotických lidí. Podle jeho slov se ale současná mladá generace Číňanů ve městech příliš neliší od svých západních vrstevníků. Chodí stejně oblékaní, poslouchají stejnou muziku, tráví čas na internetu. A chtějí za svoji práci řádnou mzdu.

Jako první vypukla stávka v továrně na převodovky Honza ve Fo-šanu. Delší dobu rostla mezi zaměstnanci nespokojenost s nízkými platy, přesčasy a špatnými pracovními podmínkami. V podniku však nefungovaly nezávislé odbory nebo jiná struktura hájící práva zaměstnanců, což pracujícím stěžovalo zahájení stávky nebo jiné koordinované akce. Nakonec se podle Daniela jen dva zaměstnanci rozhodli vyburcovat ostatní a nouzovým tlačítkem zastavili linku. Vedoucí provozu chtěli linky ihned znovu nastartovat, ale ostatní zaměstnanci se odmítli vrátit k práci, dokud jim manažeři neslíbili jednání o zvýšení platů.

Po pár dnech ale Honda tyto dva zaměstnance, kteří zastavili linku, propustila a žádná jednání o platech nezačala. Frustrace dělníků vyvrcholila a všech 1800 jich vstoupilo do stávky. Protože tato továrna ve Fo-šanu byla jediná na převodovky Honda v Číně, všechny čtyři čínské továrny tohoto japonského automobilového koncernu musely přerušit výrobu. Po 3 týdnech vyjednávání vedení přistoupilo na okamžité zvýšení mezd o 30%. Tento boj skončil pro dělníky vítězstvím.

To pochopitelně obrovsky motivovalo ostatní Číňany. Zejména v ústí Perlové řeky, kde díky neustálé migraci vzniká největší aglomerace světa a kde je koncentrován klíčový průmysl, začala celá řada stávek a protestů. Ke stávce došlo i v největší továrně světa Foxconnu. Vedle jižní Číny zasáhla vlna nepokojů i Peking (např. továrnu automobilky Hyundai) a Šanghaj. V okolí těchto největších měst se ostatně nalézá nejvíce průmyslu.

Vláda protesty zprvu ignorovala, ale s rostoucím počtem stávek a nezávislých vystoupení organizujících se dělníků se začala o dění více zajímat. To, z čeho má podle Daniela čínský režim největší strach, je právě z nezávislé organizace pracujících, z nezávislých odborů. Z toho, že se dělníci rozpoznají jako třída, která stojí proti zájmům čínského i zahraničního velkokapitálu. Čínská vláda se nejvíce neobává studentského hnutí proti cenzuře nebo Dalajlámy, ale právě nezávislé dělnické organizace.

V Číně existují oficiální státní odbory AFCTU. Jsou to největší odbory na světě. A také jedny z nejhorších. Není možno je srovnávat ani s evropskými reformistickými odbory. Jejich vedení slouží čistě zaměstnavatelům a v mnoha případech jejich „funkcionáři-mlátičky“ fyzicky napadají stávkující zaměstnance. Vedení odborů a vládnoucí strana totiž nechce dopustit, aby se pracující organizovali nezávisle.

Závěrem vyslovil Daniel názor, že situace v Číně a probuzení tamního proletariátu může být pro evropskou dělnickou třídu povzbuzením. Jednak pozorujeme, že odpor proti globálnímu kapitalismu je celosvětový a že i přes represe čínského režimu pracující v této zemi bojují za své požadavky. Zároveň jejich rostoucí platy a schopnost bránit své zájmy zmenšují kapitalistům manévrovací prostor pro přesouvání výroby do zemí s levnou pracovní silou a snižuje tak jejich schopnost vydírat evropské a americké zaměstnance stylem: „Když budete chtít zvednout mzdy, tak my to tady zavřeme a přesuneme do Číny“.

Po této závěrečné myšlence řečníka následoval prostor pro diskusi, otázky a komentáře z publika. První dotaz vznesl jeden z přítomných, který se Daniela ptal na existenci a působení radikálně-levicových organizací v Číně. Daniel prý registroval v Číně zejména působení různých nevládek a dobročinných spolků věnujících se sociální či právní pomoci a také studentské kroužky hlásící se k různým odrůdám marxismu. Ale levě-komunistická nebo trockistická skupina v Číně nepůsobí.

Během diskuse se přihlásil rovněž zástupce mezinárodní organizace RIO a položil Danielovi dva dotazy. V prvním Daniela požádal o specifikaci průběhu jednotlivých stávek a bojů. Jednalo se protestujícím čistě o zvýšení mezd? Jaké měli další požadavky? Organizovali stávky formou opuštění pracoviště, nebo jeho okupací? V médiích se dokonce objevily zprávy o demonstrativních sebevraždách dělníků a případech zlynčování místních šéfů. Jak se tyto události promítly v celkovém kontextu dělnických bojů?

Druhá otázka pak směřovala k odhadu možného dalšího vývoje v Číně, jakkoliv je taková věc vždy nesmírně obtížná. Člena RIO ale zajímal Danielův názor, jestli podle něj růst aktivit a uvědomění dělnické třídy povede k rozvoji revolučního vědomí a vzniku nezávislých radikálních odborů a struktur, nebo spíše dojde ke vzniku nové dělnické reprezentace a dělnické hnutí se vydá cestou sociální demokracie a smířlivých dílčích požadavků.

Daniel nejprve odpověděl na první dotaz. Velmi podrobně popsal jak průběh klíčových stávek, tak incident, kdy byl 24. července 2010 k smrti ubit nový generální manažer ocelárny Tonghua. Jeho arogantní výstup před zaměstnanci, během kterého jim mezi řečí suše oznámil plán na masové propouštění, byl pro dlouhodobě frustrované dělníky poslední kapkou. Nezvykle ostrá akce pracujících v podobě zavraždění nového šéfa vedla k úspěchu. Úřady od plánované fúze a omezení provozu ze strachu z dalších násilností odstoupily.

Co se týká dlouhodobějšího vývoje čínského proletariátu, není podle Daniela možné určit, co se stane. V současné době je dělnické hnutí na křižovatce a nabízí se dva možné scénáře. Buď se mu podaří dosáhnout dostatečné autonomie a vybudovat nezávislou mocenskou strukturu, nebo se společnými silami (a pár malými ústupky) podaří čínské vládě a kapitálu kooptovat a zapojit dělnickou třídu do existujících vztahů. Jakým směrem se vývoj vydá, záleží na mnoha faktorech.

Z dalších dotazů patřila mezi nejzajímavější např. otázka Lenky ze studentské iniciativy Vzdělání není zboží. Ptala se, jaké přesně může mít vývoj v Číně následky pro Českou republiku nebo Francii? Podle Daniela vyrovnávání platových a sociálních standardů v Číně snižuje sociální dumping regionu a omezuje možnosti kapitálu přesouvat se do míst, kde by bylo jeho neomalené působení tolerováno. I v Číně, před pár lety kapitalistickém ráji, roste uvědomělá dělnická třída, která bude aktivně vystupovat za své zájmy.

Levicový novinář Karel se mj. zeptal, jaký je vliv konfuciánství na chování Číňanů a jak se liší chování čínských a zahraničních manažerů v podnicích. Byl Danielem ujištěn, že nejhorší a nejnenáviděnější šéfové jsou vedle Korejců právě Číňani, kteří se snaží na kapitalisty zapůsobit svoji tvrdou rukou a příkladným vykořisťováním zaměstnanců-krajanů. Konfuciánství pak někdy zkouší vládnoucí strana Číny využívat jako jednotící ideologii, ale tato snaha na obyvatelstvo zjevně moc neúčinkuje.

Zástupce Československé anarchistické federace závěrem upozornil na vhodné podmínky pro účinný odpor čínské dělnické třídy v tom smyslu, že jsou zde dělníci koncentrováni do mamutích podniků a továren. Na rozdíl od evropských zemí, kde v mnoha případech dochází k de-industrializaci a větší část obyvatelstva pracuje ve službách, je v Číně obrovský potenciál průmyslového proletariátu.

Samotná přednáška francouzského člena Mouvement Communiste Daniela i následná diskuse, přinesla členům RIO, kteří se diskuse zúčastnili (a věříme, že nejen jim, ale i ostatním hostům), celou řadu nových informací a komplexnější pohled na velmoc začínajícího století, která se stane důležitým kolbištěm v souboji mezi kapitálem a proletariátem, v souboji o naši budoucnost…

článek vyšel také na webu mezinárodní revoluční organizace RIO www.rio.cz.tc