Být či nebýt…. otrokem globální civilizace

Nositel Nobelovy ceny Ilja Prigogine kdysi vytvořil teorii disipativních struktur, která znamená převrat ve vnímání Entropie jako možná nově nalezeného hybatele materiální evoluce, jejíž produktem by nakonec mohl být i současný život sám o sobě. Dříve se dle II. Termodynamického zákona předpokládalo že Entropie (zjednodušeně a částečně špatně řečeno- Míra neuspořádanosti) vesmíru neustále roste a všechny systémy se stávají více a více neuspořádanými, časem může údajně dojít k něčemu označovanému jako Tepelná smrt Vesmíru. Prigogine ale na velmi malých částicích ukázal, že se tyto částice naopak samovolně uspořádávají do vyšších režimů složitosti a tedy v globálu vzato čelí oné narůstající Entropii. Podle stejného principu je předpokládáno že Eukaryontní buňky (to jsou ty, které mají organely s různými funkcemi) vznikly z buněk Prokaryontních, které se v rámci nového skupinového symbiotického soužití diferencovaly a specializovaly na jednu funkci a vytvořily tak společně složitější a vyšší formu živé hmoty, onu Eukaryotickou buňku. Tímto procesem se ale „vzdaly“ své schopnosti samostatné existence.. Tímhle způsobem můžeme ve vývoji jít dál a dál a nakonec vytvářet složitější struktury vyšších režimů složitosti (kde prvky rovněž následně ztratí schopnost úplné samostatné existence) ze zvířat (např. mravenci) i lidí (společnost) ….Možná že neustálé vytváření vyšších a vyšších režimů složitosti je jednou z holotropních neduálních (nepodléhajícím zákonům duálního hmotného světa) synchronitických (mohou platit zároveň i bez přímé souvislosti) podstat našeho světa… Nový režim složitosti se ale neustaví automaticky, ve skutečnosti se jedná o proces velmi, velmi nepravděpodobný a metodou pokusu a omylu se „to zkouší“ tak dlouho dokud se neuspěje, neúspěšné pokusy končí Smrtí toho režimu, který se ukázal jako nesymbiotický, tedy v kterém se každý jeho prvek nestal „dobrovolně“ částí, kterou má být a nehraje roli, která mu byla „přidělena“. Další možností neúspěchu je neschopnost existovat v rovnovážném vztahu s nadřazenou entitou, kterou je často ekosystém nebo v globálu Příroda jako celek… Naše současná civilizace je založena na velmi primitivním principu kde se každý její prvek (neoliberální ideologií posvěceno) má hnát za svou vlastní největší ekonomickou výhodností a suma těchto hladových bezohledných běhů za bůhví vlastně čím má automaticky vytvářet nejlepší možný funkční systém. Na nadřazenou přírodu se neohlíží, víc to totiž sype, když se ohled nebere …. Je to jako by každá buňka těla chtěla být centrem slasti v mozku a žádná nechtěla ve věčné tmě střeva vytvářet odpadní produkty. (hybatelem většiny lidských životů je nenaplnitelná touha stát se tím centrem slasti) …. Jedna dimenze totiž v obou těchto případech chybí a předznamenává, že takovýto systém nemůže dlouho fungovat. Je to absence pochopení toho režimu složitosti jako něčeho co jsem i Já Sám a za co jsem odpovědný spolu s dalšími jeho prvky, kteří jsou něco jako Mí Bratři a jsou stejně důležití jako jsem já a tedy parazitovat na nich znamená i ničit sám sebe … Připomíná vám tohle něco? Mě to připomíná spoustu kultur, které moc dobře věděli, že svým členům musí dodávat tyto transpersonální zážitky Jednoty, aby tito pak vytvářeli dlouhodobě symbiotický rovnovážný systém, kde si lidé vzájemně neškodí a neškodí ani jim nadřazené struktuře, kterou je ona příroda…. V rámci menších struktur se toto často v historii dařilo, ale když vůdčí roli nad planetou převzala bílá, striktně materialisticky orientovaná civilizace (ritualizované náboženství bez poskytování vlastních transpersonálních zážitku odmaterilizování nemůže plnit) začaly se dít věci, které s vytvářením rovnovážného systému neměly nic společného: Podle mého se teď nacházíme ve stádiu, kdy už je jasné, že tento organismus zemře, neboť je tak nesmyslný a destruktivní že jeho další funkčnost je mimo možnosti, které planeta jako částečně uzavřený systém má. I proto je dle mého názoru nesprávné být i nadále jeho součástí a tedy i jeho otrokem a specializovat se v jeho rámci na nějakou jednotlivou funkci a za papírky touto činností vzniklé si pořizovat nutný i nenutný zbytek svých vstupů. Stejně jako člověk „kompletně“ zemře po chybě jednoho svého orgánu, stejně zemře každý prvek globálního organismu, který je na něm existenčně závislý v okamžiku, kdy jeho některá část zkolabuje. Dovedete si představit svět bez peněz, bez prostředníků výměny zboží a služeb? Na jakém základě by měl pak fungovat? Někteří naivové se domnívají že funkci papírků převezme zlato a pojede se podle stejných not jako dosud, což je nesmysl, neboť problém není ve formě směňované hmoty, ale ve stavu mysli členů této společnosti. Je jasné, že diferenciace a specializace má své jisté výhody a proto bych ji nezatracoval jako nesmysluplný nástroj, jen je dle mého správné se vrátit ke kmenovému, komunitnímu uspořádání v rámci kterého si můžeme nějaké role rozdělit a dosáhnout tak větší produktivity. Jen je nutné vypěstovat v každém členu i jistou kmenovou dimenzi Ega, které se rozšíří na všechny členy tohoto malého organismu, v kterém jsou si všechny prvky rovny. Zároveň se by se toto Ego mělo „podřídit“ přírodě jakožto nadřazené struktuře, která mu neustále dává život. Při hledání v této oblasti se blížíme ještě k jedné zásadní otázce, která se zároveň týká Ještě výhodné maximální úrovně vytváření vyšších režimů složitosti. Tou otázkou je to CO je vlastně smyslem Existence? Ti, kteří překonali běžné hranice ega a propojili se se Stvořením jako celkem a prohlédli onu materialistickou fikci ( Budha, Ježíš, mystikové, šamani) se shodují na tom, že smyslem Existence (života) je Poznání, poznání toho co jsme zač a co je Bytí vlastně zač. Dokonce prý dokud v sobě nenalezneme odpověď na tuto otázku nebudeme NIKDY plně šťastní a uspokojení, protože tahle otázka a chtění nalezení odpovědi je ta poslední otázka a poslední chtíč, který je ukrytý po nánosem primitivních otázek a primitivních forem chtíče v každém prvku tohoto systému toužícím po opětovném spojení se svým Zdrojem. Poznání této odpovědi je „propojením“ se Stvořením, Zdrojem jako všeobjímající Jednotou (Nirvána, „Já i Otec jedno jsme“). Pokud toto přijmeme za pravdivé musíme se ptát jestli k nalezení té poslední nejdůležitější odpovědi vlastně potřebujeme vysoce specializovanou globální společnost, navíc v našem případě společnost, která je na ukájení primitivnějších forem chtíče přímo založená … Má odpověď je NE. Existují velké společnosti, které své menší části umožňují se z běžných materiálních starostí vymanit a věnovat se čistě hledání oné Odpovědi Odpovědí, (paradigma oněch společností totiž často obsahuje reinkarnaci jako jasnou součást existence a členové tedy ví, že jednou v rámci koloběhu rození a umírání dojde i na ně a někdo jiný bude zase ten, kdo je bude po materiální stránce zajišťovat) ale to jsou výjimky, spíše bych pokládal jako v naší situaci lépe fungující vytvářet opět ty menší komunitní skupiny v rámci kterých bude hledání jemnějších a jemnějších odpovědí součástí každodenního života všech jejich členů. Odpověď nenajdou nutně ti, kteří se stanou „specializovanými“ mnichy, ale libovolní Ti, kteří tu odpověď hledají. Celkově vzato pro nalezení odpovědí není nutné se diferencovat v rámci globálního organismu, klidně stačí zůstat primitivní „lidskou“ bakterií, ta může mít vše co k nalezení Poznání potřebuje, včetně technik k hledání potřebných. Za velmi smutné považuji to že členové nových komunitních struktur či samostatní jednotlivci budou pravděpodobně po krachu současného globálního organismu čelit parazitům, kteří po krachu tohoto systému vzniknou jeho rozbitím. Specializované prvky systému neschopné samostatné existence nemají jinou možnost než se ve velmi krátké době naučit vše potřebné, což je dost nepravděpodobné, a nebo se stát parazitem a násilím si brát co jim nepatří a tak patrně každodenním chlebem soběstačných entit bude se s těmito parazity „vyrovnávat“, což bude temná strana jejich fungování, je dokonce možné že tato negativní činnost bude pro osobní vývoj a nalézání odpovědí jejich členů tak nepříznivá, že bude lepší se jí neúčastnit a život v této jeho formě vůbec nevést. Než se stát něčím horším než „člověkem“ je asi lepší jako člověk zemřít. Já osobně se kloním k životu v té části světa, která není tak specializovaná a tak hustě osídlená aby po kolapsu současného systému obsahovala více parazitů než lidí, kteří jsou schopní své potřeby alespoň na základní úrovni uspokojit, možná že země, kterým se nyní vysmíváme budou na nějakou dobu místem, kde se alespoň dá nějak rozumně žít a fungovat. ...Ale možná že se pletu a čekají nás světlé zítřky a neoliberální ráj je za branami....